Na šibenici v Plzni skončil 28. listopadu 1695 život sedláka Jana Sladkého Koziny (†43), vůdce chodského odporu proti utlačovatelské vrchnosti. Jeho jméno známe hlavně díky legendě o hrozbě „do roka ha do dne“, kterou měl před popravou vyřknout směrem ke svému nepříteli. Co se ale tehdy skutečně odehrálo? A jakou roli v tom Kozina sehrál?
Chodové, jejich svobody a věrnost, která se nevyplatila
Kozina se narodil 10. září 1652 v Újezdě u Domažlic. Jeho rodina se živila vařením piva, a jak bylo tehdy zvykem, příjmení se odvozovalo od usedlosti – odtud „Kozina“. V dospělosti převzal rodinný statek a žil klidným životem sedláka, než ho z role statkáře vytrhla rostoucí nespravedlnost.
Chodové, strážci českého pohraničí, měli po staletí privilegium podléhat přímo králi, nikoliv šlechtě. Po Bílé hoře se ale vše změnilo. Habsburský císař prodal Chodsko německému rodu Lammingerům, který paradoxně sám během stavovského povstání původně stál proti císaři. Nový pán, Maxmilián Albrecht z Lammingeru, řečený Lomikar, začal vůči Chodům tvrdě postupovat. Zakázal těžbu dřeva, sebral zbraně, a především zrušil jejich stará práva.
Chodové se bránili peticemi i argumentem, že mají stále 24 královských listin potvrzujících jejich výsady. Ani věrnost Habsburkům během povstání jim však nepomohla. Císař Leopold I. v roce 1680 vydal patent, kterým veškerá poddanská privilegia zrušil. Lomikar proto požadoval vrácení všech pergamenů. Chodové sice odevzdali 22, ale dva si nechali. V naději, že jednoho dne budou opět platit.
Kozina, Just a falešné naděje z Vídně
Zlom přišel v roce 1692, kdy se hajný Matyáš Just kvůli osobnímu sporu dostal až před císaře. A uspěl. Tím v Chodech vzklíčila naděje, že by jim císař mohl znovu přiznat jejich výsady. Do Vídně proto zamířila delegace: Just, David Forst a Jan Sladký Kozina.
Jak píše historička Marie Koldinská v knize Falza a podvody české historie, císař s nimi jednal vlídně, ale jejich žádost pouze předal k vyřízení českým úřadům. Ti však byli pod vlivem samotného Lomikara. V domnění, že mají v rukou vítězství, se Kozina a spol. po návratu do Čech chlubili císařským listem a rozšířili naději, že robota končí. Chodové skutečně přestali robotovat. Reakce Lomikara na sebe nenechala dlouho čekat.
V lednu 1693 svolal poddané na zámek v Trhanově a přečetl jim reskript, který výsady Chodů jednoznačně zamítal. Kozina však veřejně zpochybnil jeho pravost. Tím si podepsal ortel.
Jeden za všechny. Kozinův konec a zrození legendy
Další vlna nadějí a stížností už skončila tragicky. Nová delegace s Kozinou byla v Praze zatčena a postavena před soud. V té době už Chodsko zachvátily nepokoje. Lomikar požadoval tvrdý zásah. Leopold I. ale nechtěl prolévat krev zbytečně. Rozhodl, že pro výstrahu bude popraven jen jeden muž. Nejviditelnější a nejhlasitější z rebelů – Jan Sladký Kozina.
Byl obviněn z podněcování ke vzpouře a 28. listopadu 1695 v Plzni oběšen. Slavná slova o „Božím soudu do roka ha do dne“ historické prameny nezaznamenaly. Přesto se legenda zrodila, protože Lomikar opravdu zemřel na podzim 1696, jen o pár dní dříve než „do roka ha do dne“.
Zda šlo o náhodu, či symbolický odkaz, se už nedozvíme. Jisté ale je, že Kozinova poprava i celý odpor Chodů zůstaly hluboko zakořeněné v českém národním vědomí. Ať už byl Kozina rebel nebo jen mluvčí bezmocných, stal se symbolem odvahy čelit bezpráví. I když to znamenalo zaplatit nejvyšší cenu.
