V roce 1951 se na kolejích u Aše odehrálo něco, co komunističtí pohlaváři považovali za technicky vyloučené. Skupina železničářů tehdy proměnila běžný osobní vlak v ocelové beranidlo, které se plnou parou prohnalo skrze narychlo vztyčené zátarasy přímo do bavorského Selbu. Tento incident donutil totalitní režim k totálnímu přehodnocení ostrahy hranic a definoval podobu železné opony pro zbytek 20. století.
Pára a ocel
Strojvedoucí Jaroslav Konvalinka a výpravčí Karel Truksa připravovali celou akci s precizností, která odpovídala jejich profesní cti a hluboké frustraci z tehdejších poměrů. Znali každý metr trati i slabiny systému, který se v roce 1951 teprve učil, jak neprodyšně uzavřít republiku před okolním světem. Celá operace stála na prostém, leč riskantním předpokladu, že vysoká rychlost a moment překvapení přebijí strach i váhání pohraniční stráže na posledním úseku před demarkační čárou.
Hraniční zlom
Pravidelný rychlík s označením 3717 vyrazil z Chebu podle jízdního řádu, ale v Aši místo povinného brzdění nečekaně nabral na obrátkách. Jaroslav Konvalinka ignoroval červená návěstidla a hnal soupravu po odstavné koleji, o které se strážní mylně domnívali, že končí v kopřivách jako slepé rameno. Místo zastavení se lokomotiva řady 365.011 zakousla do kolejnic vedoucích do Západního Německa a železná závora se pod náporem rozjetého kolosu odporoučela do šrotu dřív, než kdokoli ze zmatených hlídek stačil odjistit zbraň.
Studená sprcha
Vlak zastavil až v hloubi německého území na nádraží v Selbu, kde posádku i cestující čekalo vystřízlivění z šoku a následné rozhodování o vlastní budoucnosti. Američtí vojáci, kteří oblast spravovali, nevěřili vlastním očím, když z vagonů začali vystupovat lidé, z nichž většina o plánu na útěk do poslední sekundy neměla sebemenší tušení. Atmosféra na nástupišti mísila euforii s úzkostí, protože doma v Československu zůstaly rodiny, majetky a životy, které se právě v tento okamžik definitivně rozlomily vedví.
Z celkového počtu 111 osob na palubě se jich 31 rozhodlo v emigraci zůstat, což pro komunistickou propagandu představovalo naprosté fiasko. Ostatní cestující se pod dohledem mezinárodních organizací vrátili domů, kde je však čekaly nekonečné výslechy u Státní bezpečnosti. Režim potřeboval z celého incidentu vyrobit příběh o násilném únosu, aby zakryl skutečnost, že hranice je děravá jako řešeto a vlastní zaměstnanci drah ji dokážou prorazit s prstem na regulátoru páry.
Beton a ostnatý drát
Státní bezpečnost se s ponížením vyrovnávala s krutostí sobě vlastní a okamžitě spustila mašinerii represí proti rodinám uprchlíků. Oficiální tisk týdny chrlil zprávy o teroru a amerických agentech, kteří údajně drželi cestujícím pistole u hlavy, aby je donutili k opuštění vlasti. Tato lživá konstrukce měla odvést pozornost od faktu, že Jaroslav Konvalinka a Karel Truksa provedli čistě technickou operaci bez jediného výstřelu, přičemž využili pouze fyzikální zákony a slabost lidského faktoru na straně hlídačů.
Důsledky tohoto úniku byly pro československou krajinu drastické a trvalé. Během několika měsíců po incidentu nechala vláda vytrhat koleje na desítkách míst, kde železnice křižovala státní hranici, a vytvořila tak z republiky izolovanou pevnost. Železniční tratě, které po desetiletí spojovaly sousední obce v Sudetech, byly fyzicky zlikvidovány nebo zahrazeny betonovými bloky a výkolejkami, aby se podobný kousek už nikdy nemohl opakovat.
Dnešní pohled na události ze září 1951 už postrádá tehdejší ideologický nános, ale stále v sobě nese pachuť doby, kdy se i cesta vlakem mohla stát rozsudkem nad zbytkem života. Železná opona se po tomto incidentu zatáhla mnohem těsněji a na její opětovné vytažení si museli lidé počkat dalších 38 let.
