V pondělí uplynulo 133 let od narození muže, který měl být nástupcem Adolfa Hitlera, ale do dějin vstoupil jako karikatura chamtivosti a zvrácenosti. Hermann Göring vybudoval obávané gestapo a Luftwaffe, přesto konec války strávil jako oteklá troska závislá na opiátech. Jeho příběh je sondou do mysli egomaniaka, který neváhal loupit v galeriích okupované Evropy, aby si jimi vytapetoval své venkovské sídlo. A ačkoliv se u Norimberského procesu prezentoval jako brilantní stratég, jeho odkaz provází lži, krádeže a jedna velká, dodnes sdílená internetová fáma.
Hrdina na jehle
Málokdo si dnes uvědomuje, že muž s nadváhou v bílé uniformě, kterému se ke konci války smáli i vlastní vojáci, byl kdysi skutečným esem. Za první světové války létal v eskadře slavného Rudého barona a za své zásluhy obdržel prestižní řád Pour le Mérite. Zlom v jeho životě i charakteru přišel v roce 1923. Během nepovedeného Pivního puče v Mnichově, kdy se nacisté poprvé pokusili urvat moc, schytal Göring kulku do třísla. Ironií osudu, která se v kontextu pozdějších událostí zdá téměř neuvěřitelná, jej tehdy před vykrvácením zachránila židovská rodina Ballinových, která ho vtáhla do svého domu a ošetřila.
Bolestivá rekonvalescence v Rakousku a Švédsku si však vybrala daň. Lékaři mu začali podávat morfium. Z válečného hrdiny se rychle stala lidská troska závislá na jehle. Během několika let přibral desítky kil, jeho psychika se hroutila a skončil dokonce v ústavu pro choromyslné, kde ho museli kurtovat ve svěrací kazajce. Právě tam se zrodila jeho celoživotní láska k opiátům, která ho neopustila ani ve chvílích největší moci.
Když jej na konci války zajali Američané, nenašli u něj žádné tajné plány na zázračné zbraně, ale dva kufry napěchované více než 20 000 tabletami parakodeinu. „Když ke mně Göring přišel, byl to upejpavý flákač se dvěma kufry parakodeinu. Myslel jsem, že je to drogový dealer,“ popsal setkání americký plukovník pro lékařské záznamy.
Pán z Carinhallu
Hitler se na veřejnosti stylizoval do role askety, který žije jen pro Německo, Göring si však užíval života s dekadencí římského císaře. Jeho venkovské sídlo Carinhall, pojmenované po jeho první zesnulé ženě, bylo monumentem nevkusu a megalomanie. Měl zde soukromé kino, tělocvičnu i parní lázeň. Sám Vůdce při jedné návštěvě suše poznamenal: „Můj Berghof se s tím přirozeně nedá srovnávat. Mohl by sloužit leda jako zahradní pavilon,“ citoval Hitlera dobový tisk.
Göringova vášeň pro luxus neznala mezí, a to doslova. Aby naplnil stěny Carinhallu, organizoval největší uměleckou loupež v dějinách Evropy. Jeho agenti slídili po okupovaných zemích, drancovali muzea i soukromé sbírky židovských rodin, které v té době mířily do vyhlazovacích táborů. Renoir, Rembrandt, Rubens, ti všichni končili v rukou říšského maršála.
Často se převlékal i pětkrát denně, miloval kožichy, diamanty a sametové župany, v nichž přijímal návštěvy. Architekt Albert Speer ve svých pamětech vzpomínal, jak mu Göring ukazoval svou sbírku drahokamů a hrabal se v nich rukama jako dítě v písku. Byla to groteskní podívaná v době, kdy na frontě mrzly miliony německých vojáků.
Jmenuji se Meyer
Göringova politická hvězda začala padat ve chvíli, kdy se ukázalo, že jeho Luftwaffe není neporazitelná. Jeho slavný výrok ze začátku války se mu vrátil jako bumerang. „Žádný nepřátelský bombardér se nedostane nad Porúří. Pokud se tak stane, jmenuji se Meyer,“ prohlásil sebevědomě pro německý rozhlas. Když spojenecké pumy začaly drtit německá města, lidé v krytech si na „Meyera“ s hořkostí vzpomněli.
Definitivní roztržka s Hitlerem přišla v dubnu 1945. Göring, izolovaný v Obersalzbergu, poslal do Berlína telegram, v němž navrhoval, že převezme vedení Říše, pokud je Hitler obklíčen. Paranoidní diktátor to pochopil jako pokus o puč, zbavil Göringa všech funkcí a nařídil jeho popravu. Tu už SS nestihla vykonat. Göring se raději vzdal Američanům, doufaje v gentlemanské zacházení s „vojákem“. Místo toho putoval před soud.
Poslední záchvěv ega
V cele norimberského vězení došlo k nečekané proměně. Pod dohledem lékařů musel Göring vysadit drogy a zhubl téměř třicet kilo. Z oteklé trosky se znovu vyloupl manipulativní intelektuál s IQ 138. U soudu dominoval, zesměšňoval prokurátory a do poslední chvíle se snažil ovládat ostatní obžalované. Neprojevil lítost. Vše bral jako poslední velké představení, kde hraje hlavní roli.
Kolem jeho vystupování v Norimberku dodnes koluje jeden vytrvalý mýtus. Na sociálních sítích se pravidelně objevuje citát, v němž má Göring tvrdit, že „lidé se dají snadno ovládat skrze strach, ať už v demokracii nebo diktatuře.“ Jak však upozorňuje agentura AFP, tento výrok u soudu nikdy nezazněl. Jde o překroucenou interpretaci rozhovoru s psychologem Gustavem Gilbertem v cele, kterou si internetový folklór upravil do podoby „neotřesitelné pravdy“.
Realita byla prozaičtější, Göring byl pragmatik moci. Když mu soud zamítl smrt zastřelením, která by pro něj byla „vojenskou“ poctou, zvolil poslední únik. Pár hodin před popravou rozkousl kapsli s kyanidem. Dodnes není jasné, kdo mu ji do přísně střežené cely propašoval.
