8. dubna 1989 sjel z linky v Mladé Boleslavi vůz, který uzavřel jednu z nejdiskutovanějších kapitol československého strojírenství. Jubilejní dvoumiliontý exemplář řady Škoda 105/120 symbolizoval vrchol i technickou slepou uličku koncepce s motorem vzadu. Pro statisíce rodin představoval tento stroj jedinou cestu k osobní mobilitě, ačkoliv vyžadoval od svých majitelů značnou dávku mechanické zručnosti i trpělivosti při letních cestách k moři.
Architektura s chladičem vpředu
Konstruktéři v AZNP Mladá Boleslav vytvořili v 70. letech stroj, který musel vystačit s omezenými prostředky centrálně plánované ekonomiky. Výsledkem se stal automobil s motorem uloženým za zadní nápravou, ale s chladičem umístěným v přední masce, což vyžadovalo metry potrubí pod podlahou vozu. Tato koncepce definovala jízdní vlastnosti celého tuzemského vozového parku, kdy lehká příď v zatáčkách často ztrácela kontakt s vozovkou a těžká záď tlačila auto nekompromisně vpřed.
Výzvy letního provozu
Majitelé těchto vozů se v horkých měsících pravidelně potýkali s fyzikálními limity složité chladicí soustavy. Stačilo delší stoupání nebo popojíždění v městské koloně a teploměr na palubní desce nebezpečně stoupal k červenému poli. Řidiči situaci řešili pouštěním topení na maximum i v největších parnech, aby odvedli přebytečné teplo z motorového prostoru, což z kabiny dělalo provizorní saunu.
Jubileum v Mladé Boleslavi
8. dubna 1989 dosáhla produkce řady Škoda 105/120 mety 2 000 000 vyrobených kusů. V té době už sice v továrně nabíhala výroba modernějšího typu Favorit, ale stará koncepce tvořila páteř nabídky Mototechny. Jubilejní bílý vůz tehdy symbolicky uzavíral éru, která definovala československé silnice po dvě desetiletí.
Dva miliony vyrobených vozů zrcadlí obrovský hlad obyvatelstva po vlastním dopravním prostředku bez ohledu na zastaralost technického řešení. Továrna v Mladé Boleslavi fungovala jako obří organismus chrlící jeden kus za druhým, aby uspokojil pořadníky, v nichž lidé čekali dlouhé roky. Každý vyrobený kus představoval pro nového majitele malý soukromý svátek a příslib svobody pohybu.
Mechanická škola národa
Péče o tyto vozy nutila majitele trávit víkendy v garážích nebo na parkovištích před panelovými domy. Seřizování ventilů, čištění karburátoru nebo výměna svislých čepů patřily k běžnému folklóru, který utvářel technickou zdatnost celé generace řidičů. Každý zkušený motorista vozil v kufru krabici s náhradním klínovým řemenem, svíčkami a sadou nářadí.
Škoda 120 zůstává v paměti jako hlučný a občas nespolehlivý stroj, který však dokázal dojet k jugoslávskému pobřeží i s kufrem plným konzerv. Mechanická jednoduchost umožňovala opravy v polních podmínkách, což byla v dobách nedostatku odborných servisů zásadní výhoda. Auto se stalo tichým společníkem při rodinných výletech na chaty, kde jeho motor bublal do klidu jihočeských lesů.
Dnešní pohled na tyto sedany bývá často zkreslen nostalgií nebo naopak přílišným despektem k tehdejší technice. Skutečnost leží v poctivém řemesle konstruktérů, kteří dokázali z koncepce „vše vzadu“ vytěžit maximum možného v rámci tehdejších hospodářských mantinelů. Dnes se tyto vozy vrací na silnice jako opečovávaní veteráni, kteří připomínají technickou realitu konce 20. století.
