Přesila byla obrovská, obránců jen hrstka. Přesto se Brnu v létě 1645 podařilo postavit švédské armádě a přepsat dějiny směrem, který nikdo nečekal. Důležitý okamžik nastal 15. srpna. Právě tehdy se odehrálo něco, na co město nezapomnělo dodnes. Zrodil se příběh, který si Brňané předávají po staletí.
Když švédské vojsko stanulo u bran města
Třicetiletá válka obrátila Evropu naruby a dopadla i na Moravu. Psal se rok 1645 a švédská armáda mířila rovnou na Vídeň. Generál Lennart Torstensson měl za sebou spoustu vítězných bitev a císařská metropole byla na dosah. V cestě mu ale stálo ještě jedno město. Brno. Nebylo nijak obrovské, ale leželo přesně tam, kde nemělo. Pokud by padlo, cesta k císaři by byla volná. A to Švédové moc dobře věděli.
Obléhání začalo v květnu a táhlo se dlouhé tři měsíce. Město bránilo asi patnáct set lidí. Část byli vojáci pod velením francouzského důstojníka jménem Jean-Louis Raduit de Souches, ale většinu tvořili obyčejní Brňané. Měšťané, studenti, řemeslníci, co odložili nářadí a vzali do ruky zbraň.
Do obrany se zapojili všichni, kdo mohli. Jednou z výrazných postav byl jezuita Martin Středa. Modlil se za město, ale zároveň chodil mezi lidi, mluvil s nimi, povzbuzoval je a pomáhal, kde bylo potřeba. Byl přesvědčený, že Brno má šanci přežít. A právě tahle víra držela všechny pohromadě.
Torstensson naopak přivedl kolem 28 tisíc vojáků. S takovou přesilou byl přesvědčený, že Brno padne během několika dní. Město ale vzdorovalo dlouhé týdny. Obránci odráželi útok za útokem. Až 15. srpna přišel rozhodující nápor, který měl vše ukončit. Generál vsadil vše na jednu kartu. Město ale vydrželo.
Kdyby Brno padlo, cesta k císaři byla volná
Co by se stalo, kdyby se Švédům podařilo město prorazit? Už tehdy se mluvilo o tom, že další cíl je jasný – Vídeň. Hlavní město Habsburků bylo tehdy oslabené a bez dostatečné obrany. Císařský dvůr se obával nejhoršího. Pokud by padlo Brno, mohla padnout i samotná monarchie.
Kdyby Švédové Brno dobyli, nezískali by jen další město. Měli by v rukou silnou kartu, se kterou by na mírových jednáních pořádně zamíchali. Ta jednání už tehdy probíhala a s takovým trumfem v ruce by protestantská strana určovala pravidla hry. Katolická moc, hlavně Habsburkové, by přišla o vliv, ale dost možná i o kus území. Celá Evropa by se mohla přeskupit. Co do té doby platilo, by najednou přestalo platit.
Morava by nejspíš připadla pod švédskou správu. Města by byla okupovaná, majetky zkonfiskované, katolické instituce rozpuštěné. Stejně jako Olomouc, kterou Švédové drželi od roku 1643, by se Brno stalo protestantským centrem. Jezuitské koleje, školy a kostely by zmizely, nebo by změnily ráz. Místo barokní víry by přišla reformační přísnost.
Vítězství, které proměnilo celé město
Brno se však ubránilo a to změnilo jeho budoucnost. Město, které do té doby soupeřilo s Olomoucí, se po roce 1645 stalo hlavním centrem Moravy. Obránci byli oslavováni jako hrdinové. Raduit de Souches byl povýšen a získal majetky. Martin Středa se stal symbolem odhodlání a víry.
Vítězství nebylo jen vojenské. Dalo městu sílu budovat, růst a stát se metropolí. Lidé, kteří přežili obléhání, věděli, že jejich odvaha měla smysl. Brno se začalo měnit. Vznikaly nové budovy, posilovala se správa, rostl obchod. Historie dostala nový směr.
edna z nejznámějších brněnských pověstí se váže právě k závěru obléhání v srpnu 1645. Podle vyprávění měl švédský generál Lennart Torstensson prohlásit, že pokud Brno nedobude do poledne, odtáhne. Obránci se to prý dozvěděli a nezaváhali. V den rozhodujícího útoku, 15. srpna, nechali ve věži katedrály sv. Petra a Pavla odbít poledne už v jedenáct. Zvony se rozezněly dřív, než měly. Zmátly útočníky. A možná i dějiny.
Jak přesně se to tehdy odehrálo, dnes už nikdo neví. Co ale víme jistě, je to, že zvony na Petrově opravdu poledne odbíjejí v jedenáct. A nedělají to omylem. Je to záměr. Tichá, ale hrdá připomínka odvahy a vynalézavosti těch, kdo bránili město, když už všem docházely síly.
Kdyby město padlo, zmizelo by z mapy
Kdyby Brno 15. srpna 1645 neodolalo, čekal by ho stejný osud jako jiná dobytá města. Švédské jednotky nebyly známé ohleduplností. Kde prorazily hradby, následovalo drancování, vraždy a vypalování domů. Brněnské kostely by nejspíš lehly popelem, školy by skončily v troskách a obyvatelé by přišli o všechno.
Velká část měšťanů by buď zemřela, nebo uprchla. Knihovny by byly rozkradené, cenné artefakty odvezeny. Špilberk, který během obléhání odolával jako poslední bod obrany, by se mohl změnit v pevnost pod cizí správou. Možná i ve vězení pro bývalé obránce. Z města by zůstalo málo.
A spolu s tím by zmizela i paměť. Žádné oslavy, žádné ulice nesoucí jména hrdinů. Nikdo by nevzpomínal na jedenáctou hodinu, kdy zazněly zvony. Dnešní Brno by nejspíš bylo jen menší město bez výjimečné historie. Někde mezi dalšími, bez své legendy, bez pevného místa v paměti národa.
Město, které nezapomnělo na své hrdiny
Obrana Brna v roce 1645 se stala součástí městské identity. Ne náhodou se právě tady rozvíjela občanská společnost, kultura i vzdělanost. Hrdinství lidí, kteří tehdy stáli na hradbách, zůstalo živé. Přenášelo se z generace na generaci.
Martin Středa, který tehdy povzbuzoval obránce a podle kronik se modlil přímo pod dělovou palbou, byl později navržen na blahořečení. Raduit de Souches zůstává dodnes připomínán jako muž, který město nezradil. Jejich jména najdete na budovách i pamětních deskách. A každý rok si je lidé připomínají během Dne Brna.
Stačilo málo a dějiny by se psaly jinak
Kdyby se ten den něco změnilo, mohla být celá historie jiná. Možná by jeden z obránců nevydržel. Možná by Švédové vydrželi o pár dní déle. Možná by Torstensson nerezignoval. A možná by dnes stála ve Vídni socha jiného vítěze.
Evropa 17. století byla rozdělená, vyčerpaná a napjatá. Válka zničila celé oblasti. A Brno, tehdy malé, ale houževnaté město, se na chvíli stalo středem pozornosti. Ne vojenským gigantem, ale symbolem odporu. Nešlo o počet vojáků, ale o sílu vůle. A právě ta rozhodla.
Dnes se o tom mluví při slavnostech, zaznívá to v prohlídkách Špilberku i v kostelech. Ale nejdůležitější je to, co zůstalo uvnitř města. Vědomí, že někdy záleží na každé hodině. A že i malá výhra může zachránit celé impérium.
Terakotová armáda přes 2000 let střežila svého císaře. Jeho hrobka je dodnes zapečetěná a nikdo ji nechce otevřít
Zdroje: autor, VHU, FHS, Brno Daily, Dny české státnosti
