Když se za minulého režimu blížilo první výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy, odehrály se v Praze i dalších městech silné demonstrace. Lidé vyjadřovali stále silnější nesouhlas, což režim potřeboval potlačit. Soudruzi bohužel zjistili, že jim tehdejší legislativa nedovoluje dostatečnou odvetu. Musela proto přijít nová, a to v podobě „pendrekového“ zákona. Od jeho zavedení právě uplynulo 56 let.
Obuškový zákon
Byl přijat 22. srpna 1969 a udělal definitivní tečku za obdobím uvolnění Pražského jara. Sbor národní bezpečnosti jeho vlivem získal zcela bezprecedentní pravomoci i zpřísnění již existujících trestů. Hlavním terčem „pendrekového zákona“, jak se mu lidově říká, bylo pronásledování jakýchkoli projevů nesouhlasu s komunistickým režimem.
„Bylo to zrychlené opatření zákonodárných sborů jako prevence proti veřejným demonstracím a projevům nesouhlasu zejména vůči okupačním vojskům,“ přiblížil legislativu ve Studiu 6 historik Pavel Mücke z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. „Myslím si, že události 21. srpna 1969 a takzvaný obuškový zákon znamenaly definitivní prozření, že situace už bude jen horší. To se později také potvrdilo.“
Milice a Václavák
Protože režim protesty čekal, vyčlenili soudruzi jak jednotky armády, tak Lidové milice. Všichni dostali náležitou výzbroj, tedy štíty, obušky, vrhače slzných granátů. Už od 16. srpna se lidé scházeli v podvečer každého dne na Václavském náměstí. Postupně jich přibývalo až protestní „povodeň“ kulminovala právě 21. srpna. V řadě podniků stávkovali pracovníci, někde byla práce přerušena úplně.
Už v poledne byly jak Václavské náměstí, tak i okolní ulice prakticky zaplněné. Všechny složky tvrdě zasáhly, demonstranty nakonec rozehnala až armáda. Padly také výstřely. K postiženým patřil i Kamil Miroslav Černý. „Na střídačku voják, policajt, milicionář a každý s pendrekem. Musel jsem tu uličku projít a každý si bouchnul. Strašně mě tam zmydlili,“ popsal pro iRozhlas.
Ejhle, pravidla
Komunistické vedení ale zjistilo, že stávající právo nedovoluje (podle nich) dostatečně efektivní a tvrdé postihy právě za demonstrace. Výsledkem snahy o možnost tvrdě potlačit projevy odporu byl právě obuškový zákon. Tato novinka pod rouškou „upevnění veřejného pořádku“ fakticky zaváděla výjimečný stav.
Kdykoli, kdekoli, kohokoli a za cokoli
Tak by se dala shrnout nově rozšířená působnost represivních možností státních složek. Bezpečnostní orgány získaly právo zadržet kohokoli a držet ho až tři týdny ve vazbě i bez obvinění. V zásadě tak padly základní právní principy, bylo možné preventivní zatýkání kohokoli podezřelého.
Srpen 1968 a hlas, který burcoval národ: Vladimír Fišer pronesl větu: „Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů.“
Tím to ale nekončilo. Každý, kdo „svou činností narušuje socialistické společenské uspořádání“ mohl být zbaven funkce, vyloučen ze studia, propuštěn z práce či jakkoli jinak postižen. Stačilo tedy vyjádřit i jen náznakem nesouhlas a profesní kariéra i budoucnost kohokoli mohla být dle Ústavu paměti národa rázem v troskách.
Podpis Dubčeka
Opatření stvrdili podpisy prezident Ludvík Svoboda, předseda federální vlády Oldřich Černík a předseda Federálního shromáždění Alexandr Dubček. Právě on byl přitom hlavní osobností Pražského jara a symbolem uvolnění poměrů. Paradoxně tak podepsal zákon, který likvidoval vše, za co původně bojoval.
Legislativa strachu
Samotný zákon dopadl na 1 526 občanů, většinou nepodmíněně, tedy vězením. Tisíce dalších byly propuštěny z práce, vyloučeni ze školy, a to i za pouhé vyjádření solidarity z někým dalším. Sám figuroval do konce roku 1969, jeho hlavní ustanovení se postupně „zapletla“ do ostatních zákonů. Šlo o první právní krok k tvorbě normalizačního režimu. Jeho druhou vrstvou byl strach a autocenzura, kdy se lidé báli jen promluvit s někým „podezřelým“.
Okupace 20. srpna 1968: Ráno, kdy přijely tanky, se zapsalo do paměti celého národa
Zdroje: iRozhlas, CeskaTelevize, UPN
.jpg){kind=link}