Když se za minulého režimu blížilo první výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy, odehrály se v Praze i dalších městech silné demonstrace. Lidé vyjadřovali stále silnější nesouhlas, což režim potřeboval potlačit. Soudruzi bohužel zjistili, že jim tehdejší legislativa nedovoluje dostatečnou odvetu. Musela proto přijít nová, a to v podobě „pendrekového“ zákona. Od jeho zavedení právě uplynulo 56 let.
Obuškový zákon
Byl přijat 22. srpna 1969 a udělal definitivní tečku za obdobím uvolnění Pražského jara. Sbor národní bezpečnosti jeho vlivem získal zcela bezprecedentní pravomoci i zpřísnění již existujících trestů. Hlavním terčem „pendrekového zákona“, jak se mu lidově říká, bylo pronásledování jakýchkoli projevů nesouhlasu s komunistickým režimem.
„Bylo to zrychlené opatření zákonodárných sborů jako prevence proti veřejným demonstracím a projevům nesouhlasu zejména vůči okupačním vojskům,“ přiblížil legislativu ve Studiu 6 historik Pavel Mücke z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. „Myslím si, že události 21. srpna 1969 a takzvaný obuškový zákon znamenaly definitivní prozření, že situace už bude jen horší. To se později také potvrdilo.“
Milice a Václavák
Protože režim protesty čekal, vyčlenili soudruzi jak jednotky armády, tak Lidové milice. Všichni dostali náležitou výzbroj, tedy štíty, obušky, vrhače slzných granátů. Už od 16. srpna se lidé scházeli v podvečer každého dne na Václavském náměstí. Postupně jich přibývalo až protestní „povodeň“ kulminovala právě 21. srpna. V řadě podniků stávkovali pracovníci, někde byla práce přerušena úplně.
Už v poledne byly jak Václavské náměstí, tak i okolní ulice prakticky zaplněné. Všechny složky tvrdě zasáhly, demonstranty nakonec rozehnala až armáda. Padly také výstřely. K postiženým patřil i Kamil Miroslav Černý. „Na střídačku voják, policajt, milicionář a každý s pendrekem. Musel jsem tu uličku projít a každý si bouchnul. Strašně mě tam zmydlili,“ popsal pro iRozhlas.
Ejhle, pravidla
Komunistické vedení ale zjistilo, že stávající právo nedovoluje (podle nich) dostatečně efektivní a tvrdé postihy právě za demonstrace. Výsledkem snahy o možnost tvrdě potlačit projevy odporu byl právě obuškový zákon. Tato novinka pod rouškou „upevnění veřejného pořádku“ fakticky zaváděla výjimečný stav.
Kdykoli, kdekoli, kohokoli a za cokoli
Tak by se dala shrnout nově rozšířená působnost represivních možností státních složek. Bezpečnostní orgány získaly právo zadržet kohokoli a držet ho až tři týdny ve vazbě i bez obvinění. V zásadě tak padly základní právní principy, bylo možné preventivní zatýkání kohokoli podezřelého.
Tím to ale nekončilo. Každý, kdo „svou činností narušuje socialistické společenské uspořádání“ mohl být zbaven funkce, vyloučen ze studia, propuštěn z práce či jakkoli jinak postižen. Stačilo tedy vyjádřit i jen náznakem nesouhlas a profesní kariéra i budoucnost kohokoli mohla být dle Ústavu paměti národa rázem v troskách.
Podpis Dubčeka
Opatření stvrdili podpisy prezident Ludvík Svoboda, předseda federální vlády Oldřich Černík a předseda Federálního shromáždění Alexandr Dubček. Právě on byl přitom hlavní osobností Pražského jara a symbolem uvolnění poměrů. Paradoxně tak podepsal zákon, který likvidoval vše, za co původně bojoval.
Legislativa strachu
Samotný zákon dopadl na 1 526 občanů, většinou nepodmíněně, tedy vězením. Tisíce dalších byly propuštěny z práce, vyloučeni ze školy, a to i za pouhé vyjádření solidarity z někým dalším. Sám figuroval do konce roku 1969, jeho hlavní ustanovení se postupně „zapletla“ do ostatních zákonů. Šlo o první právní krok k tvorbě normalizačního režimu. Jeho druhou vrstvou byl strach a autocenzura, kdy se lidé báli jen promluvit s někým „podezřelým“.
Zdroje: iRozhlas, CeskaTelevize, UPN
.jpg){kind=link}