Poválečný Sbor národní bezpečnosti vznikal s velkolepým příslibem ochrany občanů před pozůstatky fašismu. Ambiciózní komunisté ho ovšem velice rychle přetvořili v mocenský nástroj k likvidaci politických oponentů. Únorové dny roku 1948 posléze definitivně zpečetily osud celého Československa a nastolily tvrdou totalitu a kruté praktiky StB.
Mocenský aparát
Na jaře roku 1945 odklepla košická vláda vznik zbrusu nového bezpečnostního sboru, jehož návrh sepsal přímo komunistický ministr vnitra Václav Nosek. Oficiální sliby malovaly obraz apolitické organizace složené čistě z prověřených vlastenců a hrdinů odboje. Veřejná bezpečnost převzala dohled nad běžnou kriminalitou a pouličním pořádkem.
Zraky komunistických stratégů ale automaticky mířily ke Státní bezpečnosti a politickému zpravodajství, kde se potichu rodil nástroj pro absolutní převzetí státní moci. Poválečný zmatek a hony na kolaboranty posloužily komunistům jako ideální zástěrka k systematickému dosazování poslušných partajníků do těch nejvyšších velitelských křesel napříč celou republikou.
Skrytá infiltrace
Boj o plné ovládnutí silových složek probíhal zprvu zcela nenápadně v zákulisí spletitých politických dohod. Staré policejní struktury z dob první republiky představovaly pro radikální levici překážku, a proto komunisté tvrdě prosadili vznik Zemských odborů bezpečnosti. Tyto nově zřízené útvary se staly stranickou líhní maximálně oddaných agentů a převzaly moc nad celým politickým zpravodajstvím. Konkurenční strany Národní fronty hrozbu hrubě podcenily a naivně spoléhaly na pevné ústavní mantinely, ačkoli varovné signály byly od samého počátku naprosto zřetelné.
Koncem roku 1947 se komunistům podařil brilantní tah, kdy na vládní úrovni prosadili bezprostřední sloučení zpravodajských složek přímo s agendou Státní bezpečnosti. Včleněním prověřených stranických špehů do oficiálních státních struktur získala KSČ do svých rukou kompletní a vysoce citlivé informace o svých úhlavních protivnících.
Policisté s vazbami na demokratické strany dostali hromadné výpovědi, čelili překládání do podřadných funkcí nebo odcházeli do předčasných penzí pod líbivou rouškou nutné reorganizace. Připravená úderná pěst tak mohla v klidu čekat na svůj finální povel.
Únorový direkt
Kritický zlomový okamžik nastal v polovině února 1948 po náhlém odvolání osmi pražských obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti a jejich bleskovém nahrazení oddanými komunisty. Tento radikální krok vyvolal otevřenou vládní krizi a následnou demisi demokratických ministrů.
Bezpečnostní aparát v ten moment zahodil veškeré iluze o nestrannosti a natvrdo se zapojil do mocenského puče. Agenti Státní bezpečnosti vpadli do sekretariátů demokratických stran, obsadili redakce nezávislých novin a rozjeli celorepublikové zatýkání politických konkurentů. Urychleně stažené pohraniční pluky s plnou výzbrojí a zfanatizovaní milicionáři v ulicích zafungovali jako dokonalá nátlaková páka. Prezident Edvard Beneš této hrubé síle nakonec podlehl a svým podpisem Gottwaldovu novou vládu definitivně posvětil.
Cesta k totalitnímu vládnutí byla zcela volná a bezpečnostní aparát začal okamžitě masivně narůstat do obřích rozměrů. Z původních tří tisíc členů Státní bezpečnosti v roce 1948 vzrostl jejich počet během pouhých šesti let na ohromujících třináct tisíc stálých zaměstnanců.
Brutální praktiky
Vyšetřovací metody Státní bezpečnosti ztratily po úspěšném únorovém převratu jakékoliv morální zábrany a plynule přešly k čistému fyzickému teroru. Cílené zastrašování rodinných příslušníků, odepírání spánku a děsivé inscenované popravy se staly běžnou denní praxí pro definitivní zlomení vyšetřovaných osob.
Zvláště tragické a mnohdy nevratné následky měly noční výslechy vedené pod taktovkou sovětských poradců, pod jejichž dohledem umírali lidé přímo v chladných celách vyšetřovacích vazeb. Hrůznou a syrovou realitu těchto temných let padesátých barvitě ilustrují dochovaná osobní svědectví přeživších.
„Zažila jsem jeden tvrdý výslech, kdy mě bili hlavou do stolu, smýkali se mnou a mlátili mnou o skříň,“ vzpomínala podle projektu Političtí vězni Julie Hrušková.
Karel Bažant
Nový režim posléze zcela chladnokrevně likvidoval vlastní lidi v policejních uniformách, jakmile se tito muži odvážili postavit proti nastupující komunistické diktatuře. O uchování důstojné památky na popravené příslušníky Sboru národní bezpečnosti se po pádu totality obětavě zasloužil bývalý policista Karel Bažant, jenž sám prošel krutým vězněním.
„Všichni se starali o sebe a nikdo si nevzpomněl, že mezi námi máme taky nějaké popravené. Tak jsem se začal starat já,“ popsal Bažant pro iROZHLAS.cz. Desítky statečných policistů tak v současnosti připomíná pamětní deska umístěná v hlavní budově Policejního prezidia, která provždy zůstává temným mementem zvrácenosti tehdejšího systému.
👉🏻 Další historické zajímavosti.
.jpg){kind=link}