Přesně před 57 lety, 5. ledna 1968, vyhodili komunisté ze sedla svého šéfa Antonína Novotného. Na jeho židli usedl usměvavý Alexander Dubček. Vypadalo to jako běžná stranická rošáda, ale spustila lavinu známou jako Pražské jaro, kterou zastavily až pásy sovětských tanků. Národ se nadechl ke svobodě, aby o pár měsíců později dostal tvrdou lekci z reálpolitiky. Co začalo nadějí, skončilo pro mnohé zničenými životy a pro Dubčeka cestou z výsluní do maringotky v lese.
Atmosféra v Československu na přelomu let 1967 a 1968 by se dala krájet. Ekonomika skřípala, lidé byli otrávení a ve vedení jediné povolené strany to vřelo. Antonín Novotný, který v sobě kumuloval funkci prezidenta i prvního tajemníka ÚV KSČ, ztrácel půdu pod nohama. Byl to aparátčík starého střihu, který si proti sobě poštval snad každého, na kom záleželo.
Zejména Slováci mu nemohli přijít na jméno. Novotný je urážel svou arogancí a přehlížením jejich požadavků. Tušil, že se blíží konec, přesto se snažil udržet u kormidla zuby nehty. „Bude to rok, jehož výsledky bezesporu ovlivní celý další vývoj republiky,“ řekl 1. ledna 1968 šéf KSČ a prezident Antonín Novotný. Netušil, jak pravdivá jeho slova budou, jen úplně v jiném smyslu, než zamýšlel.
Vánoční cukroví jako zbraň
O jeho pádu se rozhodovalo už v prosinci 1967. Schůze ústředního výboru byla bouřlivá. Novotného křídlo se snažilo hrát o čas a vytáhlo naprosto bizarní argument, aby jednání přerušilo. Stoupenci Novotného tvrdili, že soudružky z východního Slovenska se musí vrátit domů, aby stihly napéct vánoční cukroví a připravit svátky.
Tato taktika sice na pár dní zabrala, ale osud „krásného Tonyho“, jak se Novotnému přezdívalo, byl zpečetěn. Kritika jeho režimu byla neudržitelná. „Musela se hledat jiná persona, která by komunistickou stranu převzala,“ vysvětluje Jan Kalous z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Hledal se kompromis. Někdo, kdo nebude vadit konzervativcům ani reformistům. Volba padla na Alexandra Dubčeka. V Česku byl tehdy téměř neznámou tváří, ale pro rozhádané frakce představoval ideální řešení. 5. ledna 1968 se stal prvním mužem strany. Lidé si okamžitě všimli změny. Zatímco Novotný působil jako nepřístupný byrokrat, Dubček se usmíval, skákal do bazénu a nebál se mluvit s lidmi na ulici.
Zrodil se fenomén, který později dostal název Pražské jaro. Euforie byla hmatatelná. „My jsme to vnímali s nadšením, protože jsme věřili, že se situace zlepší. Poprvé jsem zažila 1. máj, na který jsme nešli z donucení, ale dobrovolně. Václavák byl plný z obou stran, a nadšení bylo obrovské,“ vzpomíná Jaroslava Vybíralová, tehdejší studentka ČVUT.
Moskva slzám nevěří
Dubček přitom nebyl žádný antikomunista. Jeho rodina věřila v ideály socialismu tak silně, že v minulosti odjela budovat družstvo Interhelpo do sovětské Kyrgyzie. I proto ho zpočátku Leonid Brežněv a vládci Kremlu tolerovali. Považovali ho za „našeho Sašu“.
Jenže Dubček otevřel dveře, které už nešly zavřít. Zrušil cenzuru, což byl v sovětském bloku bezprecedentní krok. Média začala psát o zločinech 50. let, vznikaly nové organizace jako KAN nebo K 231. Dubček věřil, že socialismus může mít lidskou tvář. „Je třeba dávat dostatečnou platformu všem, kdo to poctivě a statečně myslí i s demokracií, ale socialistickou, s Československou republikou, ale socialistickou republikou. Může se k tomu připojit každý, kdo chce,“ řekl Dubček v jednom ze svých projevů.
Tato politika však v Moskvě vyvolala paniku. Sověti se báli, že Československo vypadne z jejich sféry vlivu. Varování přicházela jedno za druhým, ale vedení v Praze je buď nevidělo, nebo nechtělo vidět. Vše vyvrcholilo v noci na 21. srpna 1968. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ukončila sen o svobodě. Dubčeka a další lídry unesli do Moskvy. Tam, pod obrovským psychickým nátlakem, kdy Dubček několikrát omdlel, podepsali potupný protokol, který znamenal konec reforem. Byl to začátek jeho konce.
Dělník v lesním závodu
Pád z vrcholu byl strmý a bolestivý. Ještě chvíli setrval ve funkci, pak ho uklidili jako předsedu Federálního shromáždění, kde musel podepsat takzvaný pendrekový zákon umožňující perzekuci demonstrantů. Následovala krátká epizoda v roli velvyslance v Turecku a nakonec vyloučení ze strany.
Muž, kterého milovaly davy, skončil jako mechanizátor v Západoslovenských státních lesích. Režim se ho snažil vymazat, ponížit. On ale odmítl veřejně odvolat své názory, i když by mu to zajistilo pohodlný život. „Můj otec, kdyby toužil po funkcích, podal Brežněvovi ruku a ustoupil, tak ty funkce má do dnešního dne a nic by se nebylo změnilo,“ uvedl jeho syn Pavol Dubček.
Z politického záhrobí se vrátil až v listopadu 1989. Když se objevil na balkoně na Václavském náměstí vedle Václava Havla, lidé skandovali jeho jméno. Bylo to symbolické uzavření kruhu. Dlouho si ale novou svobodu neužil. 1. září 1992 utrpěl vážná zranění při autonehodě na dálnici D1 u Humpolce. Jeho služební BMW ve vysoké rychlosti vyletělo ze silnice. Alexander Dubček zemřel o dva měsíce později, 7. listopadu 1992, v nemocnici.
.jpg){kind=link}