Je to přesně 36 let od chvíle, kdy se ve Vladislavském sále odehrála jedna z nejbizarnějších scén našich moderních dějin. Ti samí lidé, kteří jen pár týdnů předtím volali po přísném potrestání „rozvracečů socialismu“, zvedli ruce pro disidenta Václava Havla. Výsledek byl ohromující, stoprocentní shoda. Jak se stalo, že kovaný komunistický parlament zvolil do čela státu svého úhlavního nepřítele?
Muž v pozadí, který věděl jak
Zatímco Václav Havel byl tváří revoluce a morální autoritou, samotná volba byla výsledkem chladného mocenského kalkulu. Klíčovou roli sehrál tehdejší komunistický premiér Marián Čalfa. Právě on pochopil, že starý režim definitivně skončil, a rozhodl se pro pragmatický krok, zajistit hladké předání moci výměnou za svou politickou budoucnost.
Čalfa využil svého vlivu na poslance Federálního shromáždění, kteří byli zvyklí jen slepě poslouchat příkazy shora. Sám na to později vzpomínal velmi otevřeně. „Byl jsem opravdu hodně brutální. Skutečně. Prostě byli poslanci, kterým se muselo domluvit, vždyť cítili, že to bude jejich poslední hlasování v parlamentu,“ popsal své metody při přesvědčování soudruhů. Pro Havla to byla hořká pilulka, ale věděl, že bez Čalfovy „technologie moci“ by se cesta na Hrad mohla nebezpečně zkomplikovat.
Jednohlasně pro „ztroskotance“
Samotný den volby, 29. prosinec 1989, měl až divadelní atmosféru. Václav Havel, kterého ještě v říjnu rudé právo označovalo za ztroskotance a samozvance, kráčel Vladislavským sálem jako jediný kandidát. Hlasování bylo veřejné, což byla Čalfova pojistka, každý poslanec musel ukázat svou loajalitu novým poměrům před televizními kamerami.
Výsledek byl pro mnohé nepředstavitelný, i když v kontextu situace očekávaný. Pro Havla hlasovalo všech 323 přítomných poslanců. Nikdo nebyl proti, nikdo se nezdržel. Komunistický parlament se v podstatě sám zrušil tím, že do svého čela postavil symbol svého pádu. Havel později přiznal, že měl z celé situace smíšené pocity. „Měl jsem vskutku pocit absurdity. Vždyť titíž lidé ještě před několika dny či týdny hlasitě schvalovali mé stíhání či věznění,“ uvedl později ve svých vzpomínkách.
Krátké kalhoty a trpká amnestie
Ihned po zvolení následovalo Te Deum v katedrále svatého Víta, což byl pro ateistický režim další políček. Havel v ten den složil slib věrnosti Československé socialistické republice, což je dnes často zapomínaný detail, který dokresluje schizofrenii té doby. Už o pár dní později, 1. ledna 1990, pronesl svůj slavný projev, kde natvrdo řekl: „Naše země nevzkvétá.“
Prvním velkým a dodnes diskutovaným krokem nového prezidenta byla rozsáhlá amnestie. Havel chtěl udělat tlustou čáru za komunistickou justicí, ale výsledek byl rozpačitý. Brány věznic opustilo přes 23 000 lidí. Přestože se amnestie netýkala vrahů a násilníků odsouzených na dlouhé tresty, ve společnosti to vyvolalo strach a nejistotu. Byla to první lekce z reálné politiky pro muže, který do té doby psal spíše divadelní hry než zákony.
