Byl to jeden z nejbizarnějších a zároveň nejdůležitějších momentů našich moderních dějin. Paragraf zákona, který komunistické straně zaručoval absolutní moc na věčné časy, se během jediného odpoledne stal minulostí. Paradoxem zůstává, že ruku pro svůj politický konec zvedli sami komunisté i smám Miloš Jakeš. Došlo k tomu přesně před šestatřiceti lety.
V budově Federálního shromáždění panovala 29. listopadu 1989 zvláštní atmosféra. Poslanci, kteří byli zvyklí léta jen mechanicky odkývat pokyny z ústředního výboru, se ocitli v pasti dějin. Ulice bouřily, generální stávka ukázala sílu občanů a sovětský „velký bratr“ dával od Československa ruce pryč. Komunističtí zákonodárci pochopili, že odpor je marný. Rozhodli se pro politickou sebevraždu v přímém přenosu.
Jednomyslná kapitulace moci
Výsledek hlasování působí i po letech jako statistická chyba nebo špatný vtip. Pro zrušení článku 4 ústavy, který zakotvoval vedoucí úlohu KSČ ve společnosti, hlasovalo 309 poslanců. Proti nebyl nikdo. Nikdo se ani nezdržel. Lidově řečeno si kapři sami vypustili rybník.
Změnu ústavy přitom paradoxně navrhl komunistický premiér Marián Čalfa. Ten samý Čalfa, který měl ještě nedávno za úkol režim udržovat. Atmosféru ve sněmovně tehdy vystihla poslankyně Blanka Hyková z Československé strany socialistické. Její slova byla plná pozdní lítosti.
„O tom, že za vzniklou situaci neseme odpovědnost i my poslanci, zástupci lidu, nemůže být pochyb. To, že se scházíme až dnes 29. 11. 1989, je neodpustitelnou chybou,“ uvedla Hyková pro iRozhlas.cz. Poslanci z ústavy ten den vyškrtli také zmínku o marxismu-leninismu jako státní ideologii. Čtyřicet jedna let trvající monopol jedné strany se právně rozpadl během několika hodin.
Jakeš hlasoval proti Jakešovi
Největší absurditu celé situace podtrhlo chování Miloše Jakeše. Muž, který byl symbolem normalizační šedi a nehybnosti, zvedl ruku pro demontáž systému, který ho stvořil. Ještě pár dní předtím byl nejmocnějším mužem v zemi. Teď seděl v lavici a hlasoval pro konec své éry.
Jakeš se dokonce snažil své konání racionalizovat. Najednou mluvil o chybách, které strana udělala. „Principy vedoucí úlohy KSČ zemi poškodily, protože podporovaly byrokratický přístup,“ řekl tehdy Miloš Jakeš, jak cituje web iRozhlas.cz.
Někteří komunisté si ale stále odmítali připustit realitu. Vasil Mohorita, někdejší svazácký vůdce, věřil v renesanci strany v demokratických podmínkách. Odmítal se vzdát bez boje. „Jako komunistická strana budeme pochopitelně zápasit o to, abychom měli co nejvíc hlasů,“ prohlásil tehdy odhodlaně. Dějiny mu však velmi rychle ukázaly, jak hluboce se mýlil.
Papír snesl všechno, ulice chtěla víc
Zatímco v parlamentu probíhalo toto ústavní cvičení, skuteční hybatelé revoluce to vnímali s rezervou. Pro disidenty a studenty to bylo důležité symbolické gesto. Reálná moc ale ležela jinde než v textu ústavy.
Petr Pithart, jedna z tváří Občanského fóra, to tehdy popsal velmi střízlivě. Zrušení článku 4 podle něj v koordinačním centru Laterny Magiky nevyvolalo žádné velké vzrušení. „Co se tím měnilo? Bylo to jen deklaratorní ustanovení, vůbec to nebyla právní věta. Pro nás už KSČ nebyla partner k diskusi,“ vysvětlil Pithart pro ČT24.cz.
Moc komunistů totiž nestála na ústavě. Stála na síti loajálních lidí dosazených do funkcí. Na takzvané nomenklatuře. Přesto byla změna ústavy zásadním signálem pro veřejnost. Milan Kňažko, tribuno slovenských náměstí, to tehdy shrnul do jedné věty. „Změny v naší ústavě byly odsouhlaseny. Jsme šťastní,“ řekl Kňažko. Byla to tečka za jednou dlouhou a temnou kapitolou.
