Národ ho zná jako šlechetného hrdinu, který v temném žaláři dojímal davy hrou na hudební nástroj. Skutečný příběh zemana z Kozojed má ovšem k romantické legendě hodně daleko. Byla to chladnokrevná hra o majetek, bezohledná hrabivost, a nakonec i brutální řev na mučidlech. Krutá pravda o prvním vězni z proslulé hradní věže spolehlivě bourá mýty z děl obrozeneckých spisovatelů.
Krutý rodinný spor
Pověstný lidový ochránce ve skutečnosti okradl vlastní rodinu. Zemské desky jasně dokládají soudní při z října roku 1490, kdy budoucího slavného trestance zažaloval vlastní otec Aleš z Kozojed. Stárnoucí zeman chtěl rozdělit panství, přičemž jeho bystrý syn si neoprávněně přivlastnil dobytek, obilí i cenné movité věci. Zemský soud mu nařídil vrácení nakradeného majetku a o měsíc později musel čelit i žalobě mladšího bratra Ješka z Kozojed ohledně zatajených peněz.
Sousedská loupež
Když o šest let později vypuklo na Litoměřicku nevolnické povstání proti Adamovi Ploskovskému z Drahonic, lakotný vladyka zavětřil příležitost. Sedláci dobyli tvrz svého pána a donutili ho k podepsání osvobozujícího glejtu. Následně nabídli poddanství sousednímu šlechtici, přičemž ten situace okamžitě využil a cizí usedlost si protiprávně přivlastnil.
Osvobozený šlechtic z Ploskovic ihned po svém propuštění vyrazil k zemskému soudu, kde se dočkal zastání. Trestná výprava krajské hotovosti vzbouřence rychle porazila, načež si spravedlnost došla i pro nového falešného majitele tvrze. Výmluvy o dobrovolném převzetí panství nepomohly a obviněný muž skončil v poutech.
Rozsudek z března 1498 zněl nekompromisně. Zlodějský zeman propadl hrdlem a jeho trest sloužil jako odstrašující případ pro všechny vrstevníky prahnoucí po cizím majetku. Vynesený verdikt se dokonce následně stal pevnou součástí Vladislavského zřízení zemského a tvrdě trestal jakoukoliv podporu nevolnických vzpour.
Zrození legendy
Uvězněný provinilec putoval do nově dostavěné okrouhlé dělostřelecké bašty na Pražském hradě. Stal se jejím vůbec prvním nedobrovolným obyvatelem. Od té doby nese tato pochmurná stavba na konci Zlaté uličky jeho jméno.
„Už od začátku se pravděpodobně počítalo s nějakým vězením ve spodních částech Daliborky. Poté co byla dostavěna, se však stala v podstatě celá věznicí,“ řekl průvodce Stanislav Kubát pro Český rozhlas.
Na urozené trestance zde podle tehdejších měřítek čekaly docela přijatelné podmínky. V horních patrech měli k dispozici okna, mohli pobývat v cele sami a dočkali se i vytápění. Zcela opačný extrém představovala spodní část věže s hlubokou dírou v podlaze.
Do nejnižšího temného suterénu spouštěli dozorci těžké provinilce na kladce. Zdi tu dosahovaly tloušťky přes tři metry a na dně vládla nesnesitelná zima. Mnozí odsouzenci uvěznění v tomto bezútěšném prostoru brzy zemřeli hlady či vyčerpáním.
Falešné housle
Nejznámější mýtus spojený se slavným vězněm se týká jeho údajné zručnosti ve hře na smyčcový nástroj. Ušlechtilé housle ovšem v době jeho žaláře vůbec neexistovaly, první kusy vyrobil italský mistr Andrea Amati o půl století později. Chudý šlechtic čekal na popravu pouhých několik měsíců, což zcela vylučuje hudební výcvik i získání nákladné rekvizity.
Slavné rčení o nouzi má mnohem brutálnější vysvětlení. Slovem housle tehdejší katovi pacholci označovali děsivý mučicí skřipec. Vězňovo tělo na něm mučitelé napínali pomocí provazů, dotažených jako hudební struny. Bolestivý nářek týraného muže pak lidé venku vnímali jako pomyslnou hru, po níž přirozeně následovalo doznání viny.
Konec na špalku
Katův meč ukončil zemanův život v polovině března na dvoře poblíž hradní Černé věže. Skutečný příběh bezohledného prospěcháře postupně nahradila romantická vize lidového zachránce v představách vlasteneckých autorů. Historické prameny o jeho činech hovoří naprosto jasně a spolehlivě vyvracejí smyšlenou iluzi o statečném hrdinovi.
.png){kind=link}