Film, který se stal klasikou české sci-fi komedie, měl od začátku hodně klikatou cestu. Snímek Což takhle dát si špenát vznikl z nápadu, který by nikoho ve snu nenapadl, přišel totiž přímo z americké restaurace. A nebýt několika náhod, zásahů cenzorů a jedné šlehačkové bitvy, možná by se nikdy nedostal na plátno.
Jak vznikl název, který dnes zná každý
Název filmu se zrodil z docela obyčejné situace. Režisér Václav Vorlíček a scenárista Miloš Macourek seděli v americké restauraci a marně listovali jídelním lístkem. Trvalo to tak dlouho, až k nim přišel netrpělivý číšník a pronesl: „Což takhle dát si špenát?“ Tahle věta se stala okamžitě hitem. A později i názvem jedné z nejúspěšnějších českých komedií.
Kdo by tehdy tušil, že tahle náhoda přivede na svět film, který uvidí v kinech jeden a půl milionu diváků. A že se jeho natáčení promění v sérii nečekaných komplikací, zásahů i vtipných momentů.
Zpěv, improvizace a malý Menšík
Titulní písničku napsal František Ringo Čech na přání režiséra doslova přes noc. Hudbu složil Karel Svoboda a zpíval ji Jiří Schelinger, který tehdy působil v Ringově kapele. Výsledek? Dokonalá kombinace, která filmu dala jeho typickou energii.
Při obsazování padlo jméno Bolek Skalski, kterého měl Vorlíček v oblibě už z Bouřlivého vína. Zvažoval ho do role malého Zemánka, jenže herec byl podle režiséra příliš hubený. Dostal čas, aby přibral, ale nestihl to, a tak roli nakonec získal Michal Kocourek. Právě ten si díky výkonu vysloužil přezdívku „malý Menšík“.
Iva Janžurová, která ve filmu ztvárnila Marcelku, později přiznala, že inspiraci čerpala od svých dcer, tehdy ještě batolat. A při scéně, kde leze po stolech v hotelové restauraci, dostala úplnou volnost. Improvizovala, jak jí to přišlo přirozené. A právě díky tomu vznikla jedna z nejvtipnějších scén filmu.
Když šlehačková bitva málem zrušila natáčení
Rozpočet filmu nakonec narostl na bezmála pět milionů československých korun, což bylo na tehdejší dobu opravdu hodně. Důvod? Scény jako slavná šlehačková bitva nebylo možné natáčet v reálných lokacích, musely se stavět speciální kulisy. A jakmile rostl rozpočet, hrozilo, že se celý projekt stopne.
Natáčení mělo i jiné zvláštnosti. Například scéna, kde příslušníci VB vezou Lišku a Zemánka, se točila s vozem v červené barvě. Nebyla to chyba, ale pokus o experimentální nátěr, který tehdy opravdu existoval. Auto s poznávací značkou B 25177 sloužilo na Praze 10.
Brněnský akcent Oldřicha Velena, který hrál ředitele továrny, byl podle režiséra až moc výrazný. Proto jej v postsynchronech nadaboval Lubor Tokoš. Stejně to dopadlo i u filmu Jak se budí princezny.
Cenzura, přepisování a strach z pohoršení
Cesta ke konečné podobě scénáře trvala celý rok. Text se několikrát měnil kvůli připomínkám koprodukčního partnera, a po zrušení spolupráce se zase upravoval zpět. Po zásahu tehdejších cenzorů, hlavně Ludvíka Tomana, muselo být z filmu vystřiženo téměř sedm minut.
Vorlíček měl obavy i z toho, aby některé scény nepohoršovaly diváky. Postava Marcelky, malé holčičky v těle dospělé ženy, totiž v jedné scéně nosí jen kombiné. Režisér se bál, aby to nepůsobilo nevkusně. Iva Janžurová si ale roli zahrála s elegancí a humorem, takže nakonec nebylo co řešit.
Jan Kraus si ve filmu zahrál nadstrážmistra VB a roli „blbého esenbáka“ si užíval. Bral ji prý jako malou pomstu policajtům, s nimiž byl celý život v konfrontaci.
Snímek Což takhle dát si špenát sledujte na Nově v neděli 2. listopadu od 16:10 a na Nova Cinema 5. listopadu od 18:10.
Zdroj: FDB, FilmovýPřehled, ČSFD
