Rok 1948 znamenal v historii naší země mnohé. Krom jiných svobod jsme přišli také o možnost libovolného cestování do zahraničí. Ideálem letní dovolené však stále – aspoň pro většinu populace socialistického Československa – zůstával pobyt u moře. Režim ale uzavřel hranice a do většiny zemí se bez velkých komplikací dostat nedalo.
Pobřeží Jugoslávie
Řecké, turecké nebo italské pláže byly tabu, eldorádem národa se tak stal Jadran. Jugoslávie byla jednoduše nejblíž, současně znamenala rozvinutou infrastrukturu. K tomu se pojila dlouhodobá tradice dovolených u azurového moře, které znamenalo i skvělé podmínky pro koupání.
Výlet pro vyvolené
Jenže ani do této povolené lokality se nedostal zdaleka každý. Přitom problém nebyl nutně na tuzemské straně. Jugoslávský samosprávný socialismus (takže vlastně „kolega“) se silně lišil od přísně centralizovaného československého modelu. Získat povolení pro cestu na Jadran znamenalo projít solidním byrokratickým peklem.
Naši komunističtí funkcionáři měli navíc obavu ze západní emigrace turistů. Takovou cestou se měla stát docela málo střežená hranice mezi Jugoslávií a Rakouskem či Itálií. Pravda, k využití této trasy skutečně docházelo. V letech 1970-1989 ji využilo cca sto lidí za rok.
Šedé pasy a cestovky
Úřady tak zavedly speciální šedé pasy, které platily jen pro Jadran. Jenom menší části pak poskytovaly měnové prostředky, aby takový výlet šel vůbec realizovat. Začalo to žádostí o devizový příslib. Byl-li dotyčný z pohledu straníků „nezávadný“ a nehrozila emigrace, mohl směnit koruny za jugoslávské dináry.
Nejdražší a současně nejpohodlnější možnost realizace byla přes cestovní kanceláře – Čedok, CKM, rekrea, Autoturist, Sportturist a několik dalších. Stejně jako u Tuzexového zboží tu platil obrovský převis poptávky nad nabídkou. Nadšenci si před kanceláří vystáli dlouhou frontu, jakékoli zájezdy se prodaly během jediného dne.
Kultura paštikářů
Velká skupina našinců ale volila cenově dostupnější realizaci. Obdrželi-li zmíněný šedý pas a směnu měny vyrazili autem pod stan do kempů. Samozřejmostí bylo vybavení v podobě vařiče, nádobí, konzerv s paštikami, hovězím a vepřovým masem a dalšími jídelními „klasikami režimu“.
Golem: Legenda, nebo skutečnost? Tajemství pražského ghetta a osud záhadného hliněného obra
Místní byli z této kultury „paštikářů“ pochopitelné otrávení. V porovnání se západní klientelou totiž kdokoli od nás utrácel v jejich zemi naprosté minimum peněz. Proto kempaře záhy takto překřtili a trend se velmi odrazil v jejich přístupu k našim turistům.
Pátí nejčastější
Přes všechny zmíněné potíže se získáváním a provedením takové dovolené jsme byli na pobřeží Jugoslávie pátou nejčastější národností. Před námi se tu vyskytovali Němci, Italové, Rakušané a Britové. Za rok 1975 se do Jugoslávie podívalo více jak 224 000 československých turistů, provedli jsme tu na 1,8 milionu noclehů.
I po revoluci zůstalo Chorvatsko velmi oblíbenou turistickou destinací lidí z celé ČR, teprve v posledních letech se vlivem více faktorů tento trend mění.
Templáři v Čechách: Skryté poklady a tajemné symboly na českých hradech. Kde hledat jejich stopy
Zdroje: StoPlusJednicka, iDnes, Deník
