V roce 1989 otřásla severní Moravou úmrtí dvou mladých žen stejného křestního jména. Třiadvacetiletá Šárka Smočková i osmadvacetiletá Šárka Víchová nasedly do žluté škodovky 105 nebo 120. Obě zemřely po mimořádně surovém útoku nožem a pachatele policie nikdy pravomocně neodsoudila. Případy vedly k rozsáhlé policejní analýze, která vyvrátila teorii o jediném sériovém vrahovi stopařek.
Cesta za snoubencem
Třiadvacetiletá absolventka hotelové školy Šárka Smočková se v pátek 17. března 1989 zdržela ve Valašském Meziříčí u své kamarádky. Krátce po osmnácté hodině se vydala stopovat, protože měla namířeno za svým snoubencem do Rožnova pod Radhoštěm. Kamarádka Martina ji vyprovodila a před odchodem zaznamenala, jak se dívka sklání k okénku spolujezdce u staršího žlutého vozu Škoda 120. Do cíle své cesty už nedorazila.
Následující den ráno před půl osmou projížděl řidič odbočkou na Střítež na Vsetínsku, což je zhruba čtyřicet kilometrů od Ostravy. Na silnici si všiml dámské boty a následně uviděl na louce směrem k řece Bečvě předmět připomínající pytel. Na místě leželo tělo mrtvé ženy, které mělo přes horní část přehozenou bundu. O kus dál ležela i druhá bota.
Soudní lékaři u Šárky Smočkové napočítali celkem třiatřicet bodných a řezných ran směřovaných do oblasti hlavy a hrudníku, osm z nich zasáhlo přímo obličej. Dívka se podle stop ve voze aktivně bránila, podařilo se jí utéct, ale pachatel ji dostihl. Zemřela vdechnutím krve do dýchacích cest. Z vyšetřování vyplynulo, že útočník pravděpodobně znal místní terén. Osm svědků potvrdilo, že v dané lokalitě stálo zaparkované žluté vozidlo čelem k mostu.
Nález u ostravského jezu
O několik měsíců později, v neděli 30. července 1989, vyrazila osmadvacetiletá svobodná matka Šárka Víchová do Ostravy. Původně plánovala navštívit kamaráda, ten ale nebyl doma. Večer strávila v kulturním domě v ostravských Petřkovicích. Během večera si přisedla k jiným známým, ale její původní společník od stolu jí pokynul, aby se vrátila k němu.
Kolem půl jedenácté večer dvojice kulturní dům opustila a nasedla do mužovy žluté Škody 105 nebo 120. Podle svědků šlo o muže ve věku od třiadvaceti do třiceti let s výškou okolo 175 centimetrů, který měl krátké hnědé vlasy a nevýrazný knírek. Od tohoto okamžiku začali příbuzní ženu postrádat.
Ve středu 16. srpna 1989 objevili lidé v řece Opavě poblíž jezu v Ostravě Třebovicích mrtvé tělo. Policie zjistila, že jde o pohřešovanou ženu. Její tělo útočník zabalil do dvou igelitových fólií a svázal provázkem, kterým oběti spoutal i ruce. Na sobě měla letní minišaty z osudného večera, šperky jí zůstaly, ale chyběly jí spodní kalhotky, boty a kabelka.
Soudní lékaři na jejím těle našli šedesát převážně mělkých bodných ran zasazených ostře vybroušeným nástrojem z různých úhlů. Osudnou se jí stala čtrnáct centimetrů hluboká rána, která způsobila masivní vykrvácení. Modřiny na končetinách a čele napovídaly, že ji pachatel bil pěstmi nebo kopal. Do řeky byla vhozena až po smrti.
Nové vyšetřovací stopy
V případu Šárky Víchové se s dvouletým zpožděním objevila důležitá stopa. Svědek ohlásil, že krátce po vraždě našel v kontejneru v ostravské ulici U studia provázkem převázaný balíček s bílou igelitovou taškou. Donesl si ho domů, ale ze strachu nález policii dlouho tajil. Uvnitř se nacházely boty na podpatku, občanský průkaz oběti, její spořitelní knížka, kalhotky a kabelka s kosmetikou.
Kriminalisté vyšetřovali více možných verzí a okruh pachatelů. V souvislosti se severomoravskými vraždami se zaměřili na vsetínského řidiče s bohatou trestní minulostí. Zásadním vodítkem pro vyšetřovatele byl nález prstenu jedné ze zavražděných žen přímo u něj. Dalším zkoumaným podezřelým z ostravského regionu byl třiadvacetiletý Petr Schimmerle s přezdívkou Chirurg, který bydlel v Nálepkově ulici v Ostravě Porubě. Toho policie spojovala s vraždami Kamily Faitové z roku 1991 a Dity Hrabánkové z roku 1992. Dostatek přímých stop k podání obžaloby za činy z roku 1989 se ale shromáždit nepodařilo.
Srovnání s útoky na jižní Moravě
Tyto nevyřešené zločiny se staly součástí rozsáhlé analytické studie kriminalistů z Brna a Ostravy, kteří zkoumali sérii vražd stopařek na celém území Moravy z konce 80. let 20. století. Porovnáním případů vyloučili, že by všechny ženy zabil jeden člověk. Útoky na severu a jihu se zásadně lišily ve způsobu provedení.
Na jižní Moravě pachatel postupoval zcela odlišně. Případy devatenáctileté Aleny Šebečkové z roku 1988 a šestadvacetileté Elišky Semelové z roku 1989 nesly stopy po úderech tupou silou do hlavy, uškrcení a měly zjevný sexuální motiv. Těla se navíc objevovala u kukuřičných polí. Zde policie podezřívala dříve trestaného Ladislava Ďurecha, který v roce 1992 podobným způsobem napadl ženu u Slušovic.
Severomoravské případy Šárky Smočkové a Šárky Víchové se naopak vyznačovaly desítkami ran nožem a obrovskou explozivní agresí, jež vysoko převyšovala sílu potřebnou k usmrcení. Analytici tak dospěli k závěru, že na Moravě se tehdy pohybovalo více nezávislých vrahů s odlišnými psychologickými profily.
