Datum 6. dubna 1909 figuruje v učebnicích dějepisu jako moment, kdy Robert Peary jako první člověk stanul na severním pólu. Americký badatel v doprovodu pěti mužů vztyčil v mrazivém pekle hvězdy a pruhy, čímž ukončil staletí trvající honbu za nejsevernějším bodem planety. Skutečnost skrytá za ledovou krustou Arktidy však dodnes vyvolává v odborných kruzích silné pochybnosti a tichý odpor.
Vlajka v ledové pustině
Robert Peary dorazil do cíle své celoživotní ambice v doprovodu asistenta jménem Matthew Henson a čtyř Inuitů. Na místě, které určil jako zeměpisný pól, nechal do sněhu zapíchnout americkou vlajku a do kovové krabice uložil stručný záznam o dosažení mety.
Tato plechová schránka měla sloužit jako tichý svědek pro budoucí generace, ačkoliv se v nekonečném pohybu ledových ker dalo pochybovat o jejím setrvání na jednom místě. Badatel věřil, že jeho mise skončila absolutním vítězstvím, které mu zajistí nesmrtelnost v dějinách objevů.
Podezřelé tempo psích spřežení
Logistický rozbor Pearyho zpáteční cesty vyvolává u skeptiků oprávněné pozdvižení kvůli nereálné rychlosti pohybu. Skupina se podle Pearyho deníků vracela k pevnině tempem, které téměř dvojnásobně převyšovalo rychlost jejich postupu směrem k pólu.
Saně tažené psy musely překonávat ledové hřebeny a otevřené vodní trhliny, což činí uváděné průměrné denní dávky kilometrů v tehdejších podmínkách fyzikálně těžko vysvětlitelnými. Skeptičtí navigátoři se pozastavují nad tím, jak mohl vyčerpaný tým na sklonku sil podávat výkony hodné moderních olympioniků.
Stín rivala Fredericka Cooka
Atmosféru triumfu po návratu do civilizace okamžitě zakalilo prohlášení jiného Američana, kterým byl lékař Frederick Cook. Ten tvrdil, že severní točnu pokořil již o rok dříve, konkrétně 21. dubna 1908, tedy dávno před Pearyho expedicí. Mezi oběma muži vypukla sžíravá mediální válka, v níž se Peary snažil svého soka zdiskreditovat pomocí vlivných přátel v National Geographic Society. Veřejnost se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory a každá strana obviňovala tu druhou z kolosálního podvodu a lží.
Frederick Cook nedokázal předložit neprůstřelné důkazy a jeho pověst utrpěla pochybnými tvrzeními z dřívějších výprav na Aljašku. Robert Peary naopak disponoval silným finančním zázemím a politickou podporou, což mu nakonec vyneslo oficiální uznání Kongresem Spojených států. Spor přesto zůstal otevřenou ranou dějin, protože ani jeden z mužů nepředložil navigační deníky, které by bezpečně smazaly veškeré pochybnosti o jejich polohách. Absence nezávislého potvrzení dělá z dobytí pólu spíše otázku víry než exaktní vědy.
Navigační otazníky nad Arktidou
Moderní fotogrammetrická analýza stínů na fotografiích z expedice naznačuje, že Robert Peary mohl minout přesný bod pólu o desítky kilometrů. Tehdejší přístroje jako sextant a rtuťový horizont vyžadovaly při měření v extrémním chladu značnou preciznost, kterou mohl narušit i ten nejmenší třes rukou nebo lom světla nad ledem. Robert Peary prováděl měření polohy osamoceně, bez asistence Matthewa Hensona, což znemožnilo křížovou kontrolu údajů jiným členem týmu. Každý záznam v jeho deníku tak stojí výhradně na jeho osobní integritě a poctivosti.
Inuité, kteří expedici doprovázeli, se později v rozhovorech s antropology vyjadřovali o cíli cesty s jistou dávkou nejistoty a zmatení. Podle jejich pozorování se Robert Peary několik dní pohyboval v kruhu a hledal místo, které by odpovídalo jeho výpočtům, aniž by skutečně věděl, kde se nachází.
Pro domorodé průvodce byl cíl výpravy nepochopitelný, jelikož se snažili dosáhnout bodu uprostřed zamrzlého oceánu, kde není žádná země ani orientační bod. Celá akce pro ně postrádala smysl, protože bílá pláň vypadala všude stejně krutě a nehostinně.
Dnešní satelitní technologie a GPS přijímače umožňují dobrodruhům najít severní pól s přesností na centimetry, což dává starým příběhům nádech romantické naivity. Robert Peary zůstává postavou, která sice projevila neuvěřitelnou vůli a odolnost, ale jeho prvenství zůstává trvale zahaleno mlhou arktické nejistoty. Historie se nakonec spokojila s verzí vyhovující tehdejší národní hrdosti a skutečná pravda zůstala zamrzlá kdesi pod vrstvami staletého ledu. Jisté je pouze to, že onoho 6. dubna 1909 se skupina mužů dívala do prázdna a věřila, že stojí na vrcholu světa.
