Narodil se bez paží, přesto dokázal vyprodávat největší koncertní sály tehdejšího světa. Carl Hermann Unthan odmítl roli celoživotního mrzáka a naučil se bravurně ovládat prsty na nohou. Jeho ohromný hudební talent brzy uchvátil i slavného Johanna Strausse. Z pruského rodáka se stal fenomén, který po večerech bezchybně hrál složité sonáty a vzápětí nohama přesně střílel z lovecké pušky přímo do středu terče.
Tvrdá škola života
Na svět přišel 5. dubna roku 1848 ve východopruském městečku Sommerfeld se vzácným fyzickým postižením. Jeho otec pracoval jako učitel a zavedl doma naprosto nekompromisní výchovu plnou každodenního drilu. Chlapec se musel rychle osamostatnit, naučil se sám krmit i čitelně psát dolními končetinami. Kolem desátých narozenin objevil kouzlo hudby, nechal si přivázat obyčejné dřevěné housle k nízké stoličce a zahájil tvrdý trénink, který korunoval úspěšným absolutoriem vyhlášené hudební konzervatoře.
Fenomenální show na divadelních prknech
Ve dvaceti letech platil za ostříleného profesionála s dokonalou technikou. Umělcova precizní hra přitáhla pozornost samotného Johanna Strausse, jenž ho angažoval pro velká vystoupení ve Vídni a dalších evropských metropolích. Následovaly lukrativní nabídky ze všech koutů planety, dlouhé měsíce trvající turné po Jižní i Střední Americe, a nakonec trvalé přesídlení do Spojených států amerických. Tam získal občanství a vytvořil stabilní manželský pár s Antonií Neschtovou.
Konkurence ve světě showbyznysu vyžadovala chytrou a napínavou show. Při svém vůbec prvním vystoupení musel hudebník na pódiu řešit nečekaný problém s prasklou strunou. Zvládl ji vyměnit a bleskově naladit výhradně nohama přímo před zraky šokovaného publika. Obrovský úspěch této drobné improvizace ho inspiroval k mistrovskému triku a před každým dalším koncertem si jednu ze strun úmyslně nařízl, aby mohl svůj husarský kousek zopakovat. Oslněným divákům pak s ledovým klidem předváděl přesnou střelbu z pušky na zavěšenou hrací kartu.
Motivace vojáků a filmové plátno
S příchodem první světové války dostal umělcův životní příběh zcela nový rozměr. Armádní velení ho vyslalo do vojenských lazaretů k těžce zraněným mužům po amputacích horních končetin. Zkušený muzikant těmto zlomeným veteránům prakticky předváděl každodenní rutinní postupy. Ukazoval jim reálné možnosti dolních končetin a úspěšně mírnil jejich obavy z nejisté budoucnosti.
Ve svých pětašedesáti letech si virtuos odskočil do ateliérů a natočil dánský němý film Atlantis. Slavný spisovatel Gerhart Hauptmann si ho vyhlédl během zaoceánské plavby a trval na jeho exkluzivním obsazení v hlavní roli. Na sklonku života se uznávaný muž rozhodl své vzpomínky zvěčnit v unikátní autobiografii. Své paměti chytře pojmenoval Das Pediskript, celý obsáhlý text totiž kompletně vyťukal prsty u nohou na psacím stroji a v listopadu 1929 zemřel jako pohádkově bohatý občan.
