Rok 1974 byl pro Československo zlomový. Narodilo se téměř 200 tisíc dětí – nejvíc v historii státu. A nebyla to náhoda. Stát tehdy rozhazoval plnými hrstmi: novomanželské půjčky, vyšší přídavky na děti, prodloužená mateřská dovolená… Do toho mladé páry zakládaly rodiny jako na běžícím pásu. Když k tomu připočtete vládnoucího Gustáva Husáka, máte jasno, odkud se vzal termín „Husákovy děti“. Byla to skupina, která ovlivnila celé Československo – a její vliv trvá dodnes a ještě trvat bude.
Když stát rozdával a rodiny rodily
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let měla republika problém: málo dětí. Husákovo vedení tak sáhlo po sociálním inženýrství a motivovalo mladé páry, aby přivedly na svět co nejvíc potomků. Výsledek? V roce 1974 přišlo na svět přes 194 tisíc miminek. Pro srovnání: dnes se rodí zhruba polovina.
Je ale fér přiznat, že vliv státu byl jen částí příběhu. Silné poválečné ročníky dospěly do věku, kdy se tradičně zakládaly rodiny. Navíc: emigrace, uzavřené hranice, normalizační atmosféra. Lidé se uzavírali dovnitř – k rodině, domovu, chalupě či zahrádce. Ačkoli stát plánoval, jak si zajistí budoucnost, peníze mu došly rychleji, než čekal. Už na konci sedmdesátých let začala podpora skomírat a porodnost šla dolů.
Jak vypadalo dětství za normalizace
Husákovy děti vyrůstaly v době, kdy byla televize královnou obýváků, telefon měl šňůru a hraní venku bylo povinným programem. Céčka, Igráčci, oranžová plastová Tatra a Merkur patřily do každé domácnosti. Dovolené? Na Mácháč nebo do Bulharska. Hudba? Kdo měl štěstí, sehnal desku Olympicu nebo – s trochou dobrodružství – Beatles.
Reálný socialismus ale znamenal i omezení. Politika se probírala šeptem, veřejné angažmá bylo na vlastní nebezpečí a výhled za hranice končil nejdál v Maďarsku. Dnešní padesátníci a padesátnice si ale nesou i silné stránky: odolnost, schopnost improvizace, a ano, i nadhled, protože kdo přežil socialistické fronty na banány, přežije ledacos.
Jak tahle generace hýbe Českem dnes
Husákovy děti dnes tvoří nejsilnější demografickou skupinu. Je jich kolem 1,8 milionu a během příštích deseti let začnou hromadně odcházet do důchodu. Už teď je jasné, že stát bude pod tlakem – jak finančně, tak personálně. Firmy si zoufají, že nemají dost lidí, a odborníci předpovídají, že bez zapojení lidí nad 55 let ekonomika neobstojí.
A aby toho nebylo málo, na obzoru roste generace, která má úplně jiný přístup k práci. Personalisté kroutí hlavou: mladí chtějí být YouTubeři, přemýšlí, jestli mohou mít při práci telefon, a nad osmihodinovou směnou ohrnují nos. Husákovy děti tak budou muset nejen myslet na vlastní stáří, ale i na to, kdo jim jednou utře brýle a přinese léky. Časy, kdy se mohli spolehnout na stát, jsou definitivně pryč.
Příběh Dubčeka: Od naděje pražského jara až po tragický konec na dálnici D1
Zdroje: Pro města a obce, ČSÚ, iDnes
