6. března 1945 zahájil německý Wehrmacht operaci Jarní probuzení, která představovala poslední rozsáhlý ofenzivní pokus nacistického režimu o zvrácení nepříznivého vývoje na východní frontě. Adolf Hitler vsadil zbývající elitní pancéřové divize na ochranu maďarských ropných polí, ovšem narazil na neúprosnou realitu jarního tání a připravenou sovětskou obranu. Tato vojenská akce u jezera Balaton vyčerpala poslední rezervy Třetí říše a definitivně otevřela Rudé armádě cestu na Vídeň.
Sázka na ropná pole
Německé velení soustředilo v březnu 1945 své zbývající obrněné síly do oblasti mezi jezery Balaton a Velence, protože Hitler trval na udržení ropných vrtů v okolí Nagykanizsy, bez nichž by se zbytek jeho armády definitivně zastavil.
Operace Jarní probuzení nasadila do akce 6. armádu SS, kterou vedl Sepp Dietrich. Ta se brodila mazlavou směsí sněhu a černozemě, která nemilosrdně polykala podvozky těžkých tanků Tiger. Vojáci v mokrých uniformách ztráceli poslední zbytky sil při marných pokusech o vyproštění strojů.
Past v jarním tání
Plánování ofenzivy zcela ignorovalo meteorologickou realitu maďarské nížiny a technika zůstávala viset na úzkých silnicích, kde se stávala snadnou kořistí sovětského dělostřelectva. Sovětský maršál Fjodor Tolbuchin o německém záměru věděl s dostatečným předstihem a vybudoval hlubokou obranu s hustými minovými poli, která postup útočníků zpomalila na minimum. Německé úsilí se rozplynulo v drobných šarvátkách o každou bezvýznamnou vesnici v okolí Szekesfehérváru a rudoarmějci využívali každého zaváhání k přesným protiúderům.
Rozklad morálky i oceli
Palivo do motorů přicházelo v nedostatečném množství a často se k prvosledovým jednotkám kvůli rozbitým cestám vůbec nedostalo, což vedlo k naprosté paralýze celých úseků fronty. Němečtí tankisté museli opouštět své stroje v polích jen proto, že jim v nádržích nezbyla ani kapka benzínu pro další manévrování nebo ústup. Sovětská převaha ve vzduchu i v počtu mužů byla v této fázi války drtivá a u Balatonu vyústila v naprostou likvidaci zbytků kdysi obávaných pancéřových divizí.
Sepp Dietrich čelil Hitlerovu rozkazu, aby si jeho muži strhli z rukávů čestné pásky se jmény divizí, což byl akt ponížení, který ilustroval odtržení vrchního velení od reality v terénu. Vojáci, kteří přežili ostřelování a bahno, vnímali takové gesto jako plivanec do tváře. Celá operace tak skončila jako drahý hazard s lidskými životy i technikou, kterou Říše potřebovala k ochraně samotného Berlína.
Pěšáci v rozmočených uniformách se snažili zachránit aspoň holé životy a jejich velitelé v té době chápali, že válka je v podstatě u konce. Logistický kolaps byl natolik pokročilý, že jakákoliv další ofenzivní akce připomínala spíše křeč umírajícího organismu než promyšlenou vojenskou strategii. Odpor u Balatonu definitivně vyčerpal veškeré rezervy, čímž se rozpadla i poslední iluze o možnosti udržet jihovýchodní Evropu pod německou kontrolou.
Cesta k rakouským hranicím
Rudá armáda po 16. březnu převzala iniciativu s takovou razancí, že německé jednotky musely ustupovat prakticky bez zastavení až k rakouskému území. Fronta se sesypala a cesta k rakouským hranicím zůstala pro Tolbuchinovy tankové svazy volná, protože německá obrana fyzicky přestala existovat. Poslední velké vítězství, o kterém snili stratégové v bezpečí bunkrů, se definitivně rozplynulo v šedé mlze nad maďarskými poli.
Dnes rány v krajině kolem Balatonu zacelil čas, ale pamětníci si dlouho uchovávali vzpomínky na ohořelé vraky tanků, které trčely z polí jako memento zbytečného fanatismu.
