Ráno 1. listopadu 1952 proběhl na atolu Eniwetok test Ivy Mike. Šlo o první plně funkční termonukleární výbuch a zlom v dějinách zbrojení. Síla dosáhla zhruba deseti megatun TNT a ostrov Elugelab po explozi přestal existovat. Zůstala jen zatopená jáma a data, která otevřela cestu k nové generaci zbraní.
Výbuch, který proměnil ostrov v kráter
Na severu laguny Eniwetok stála vícepodlažní hala. V jejím středu byl svisle uložen experiment s kryogenním deuteriem. Celé zařízení dostalo přezdívku salám a vážilo desítky tun. Chlazení drželo náplň při teplotě okolo minus 250 stupňů Celsia a vše řídila měřicí síť rozmístěná po okolních útesech.
V 7 hodin a 15 minut místního času spustila nálož řetězec událostí. V mžiku vznikla ohnivá koule, která se rozepnula přes dva kilometry do šířky. O pár sekund později se zvedl masivní hřib a během dvou a půl minut dosáhl výšky kolem třiceti kilometrů. Tlaková vlna dorazila na sledovací loď vzdálenou patnáct kilometrů.
Kráter měl přibližně dva až tři kilometry v průměru a do šedesáti metrů do hloubky. Ostrov Elugelab zcela zmizel pod hladinou. Praktická mohutnost bomby se spočítala na 5 megatun, celkový účinek zařízení dosáhl okolo 10 megatun.
Exploze Ivy Mike byla tedy asi sedm setkrát silnější než bomba svržená na Hirošimu, a jediným výbuchem tak uvolnila energii odpovídající celé druhé světové válce. Děsivé i na dnešní poměry, což dokazuje i následující video.
Jak fungovala bomba, která šokovala i své tvůrce
Základem Ivy Mike byl návrh dvojité konstrukce, který vymysleli fyzici Edward Teller a Stanislaw Ulam. Nejprve explodovala menší atomová bomba, jejíž záření a tlak stlačily druhou část nálože s tekutým deuteriem a tritiem. V jejím středu byla takzvaná startovací svíčka, která při dostatečném tlaku spustila jadernou fúzi a uvolnila obrovské množství energie.
Sílu výbuchu nezpůsobila jen samotná fúze vodíku. Velkou část energie dodalo i štěpení uranu 238, kterým byla bomba obalená. Při fúzi vznikaly extrémně rychlé neutrony, které začaly tento uran rozbíjet a tím uvolnily další obrovské množství energie. Kvůli tomu byl výbuch nakonec mnohem silnější, než vědci předpokládali.
Zařízení nebylo určeno k použití v terénu. Vážilo přes 60 až 80 tun a stálo na místě s rozsáhlou infrastrukturou. Armáda však získala přesná data pro miniaturizaci a pro hlavice, které už by teoreticky šlo dopravit běžnými nosiči. Tím se z pokusu stal start nové éry strategického odstrašování.
Radioaktivní spad a dědictví tichomořských testů
Radioaktivní spad po testu zasáhl široký prostor Tichomoří. Zamoření vzniklo i kvůli štěpení obalového uranu. V dalších letech se ukázaly zdravotní dopady na obyvatele okolních atolů Rongelap, Rongerik a Utirik. Podle amerických lékařských hodnocení z roku 1990 šlo o desítky typů nádorů a další onemocnění.
Zkouška byla součástí širšího programu. Spojené státy mezi roky 1946 a 1958 provedly na Eniwetoku a Bikinách celkem 67 jaderných testů. V březnu 1954 následovala bomba Bravo s ekvivalentem 15 megatun, která způsobila dosud nejhorší radioaktivní zamoření v americké historii. Reakce SSSR přišla v roce 1953 a do konce šedesátých let testovaly vodíkové zbraně i Británie, Čína a Francie.
Test Ivy Mike přinesl zásadní vědecké poznatky, ale také těžké následky pro přírodu i lidi. Mnoho ostrovů bylo silně zasaženo radioaktivitou a některé se dodnes nedají obývat. Událost se zapsala do dějin jako jeden z nejdůležitějších momentů studené války a dodnes se o ní učí v hodinách fyziky i historie.
