Před 270 lety se ve Vídni narodila Marie Antoinetta, nejmladší dcera císařovny Marie Terezie, jejíž osud se zapsal hluboko do evropských dějin. Z bezstarostné dívky vyrůstající v lesku habsburského dvora se stala královna Francie. Její život však skončil pod gilotinou v Paříži, městě, které ji zbožňovalo i zatratilo.
Dívka z Vídně, která se stala francouzskou královnou
Byl 2. listopad 1755, Dušičky. Ve Vídni se rozléhaly zvony a Marie Terezie, právě uprostřed pracovního dne, pocítila první porodní bolesti. Do večera přivedla na svět své patnácté dítě, dceru, která dostala jméno Marie Antonie Josefa Johana. Doma jí říkali jednoduše Antonie. Mnozí poddaní si povšimli, že císařovnina dcera přišla na svět v den věnovaný mrtvým. Pro pověrčivou dobu to bylo znamení, které vzbuzovalo neklid.
Marie Terezie vždy dbala na kázeň a vzdělání, ale Antonie měla povahu umělkyně. Hudba a tanec ji přitahovaly víc než suché hodiny gramatiky a historie. Byla živá, temperamentní a měla vrozený smysl pro rytmus i eleganci. Učitel Christoph Willibald Gluck v ní rozpoznal vzácnou vnímavost. Naučil ji chápat hudbu jako řeč emocí a estetiku jako způsob myšlení, který později okouzlil celý Versailles.
Když měla Antonie čtrnáct let, rozhodl vídeňský dvůr o jejím dalším osudu. Z Paříže dorazil návrh na sňatek s mladým Ludvíkem, který se měl stát budoucím králem Francie a proměnit dívčin život v politický symbol. Sňatek měl posílit spojenectví dvou mocných říší, ale pro čtrnáctiletou dívku to byl spíš konec dětství než vstup do vysněného světa. Svatba se konala na jaře roku 1770. Po okázalých oslavách se mladá nevěsta rozloučila s rodinou i rodným městem a zamířila do Versailles. Od té chvíle ji svět znal jako Marii Antoinettu.
Versailleská móda, hazard a přezdívka Madame Déficit
Když poprvé vstoupila do zrcadlových sálů Versailles, působila nesměle a ztraceně. Brzy však pochopila, že okouzlení je také mocenský nástroj. Byla mladá, půvabná a měla vrozený cit pro eleganci. Udávala tón v módě, její účesy a šaty napodobovaly dámy celé Francie. Pořádala nákladné hostiny a plesy, které ohromovaly dvůr i veřejnost. To, co pro ni bylo výrazem kultury a radosti ze života, Francouzi vnímali jako výsměch bídy.
Král Ludvík XVI. byl spíše zdrženlivý a nesmělý. Manželství zůstalo dlouho bezdětné. Teprve po sedmi letech, díky lékařskému zákroku a naléhání Mariina bratra Josefa II., se situace změnila. V té době už však měla Marie Antoinetta pověst ženy, která miluje přepych, hazard a společenský život.
Pro obyčejné Francouze se stala zosobněním všeho, co nenáviděli. Viděli v ní cizinku, která utrácí peníze, které sami postrádali, a přezdívali jí „Madame Déficit“. K jejímu pádu přispěla i takzvaná aféra s náhrdelníkem, podvod, při němž šlechtična Jeanne de la Motte zneužila jméno královny, aby vylákala z klenotníků drahocenný šperk. Přestože Marie Antoinetta s celou záležitostí neměla nic společného, veřejnost ji považovala za viníka a její pověst se zhroutila.
Dvorem zároveň kolovaly řeči o jejím údajném vztahu se švédským hrabětem Axelem von Fersenem. Pravdivost těchto drbů se nikdy nepotvrdila, ale v atmosféře blížící se revoluce se staly nebezpečnou zbraní proti královně.
Pád monarchie a zkáza královny
Rok 1789 znamenal konec starého světa. Hladový lid vyrazil do ulic, padla Bastila a s ní i jistoty, na nichž po staletí stála francouzská monarchie. Královská rodina musela opustit Versailles a přestěhovala se do Tuilerijského paláce v Paříži, kde žila pod dohledem. Přesto se Marie Antoinetta s manželem pokusila o útěk. Ten však skončil fiaskem ve městě Varennes, kde královský pár poznal prostý pošťák. V ten okamžik se naděje královské rodiny definitivně rozplynula.
Po neúspěšném útěku byla rodina uvězněna v Templu. V lednu 1793 byl Ludvík XVI. odsouzen a popraven. Jeho žena zůstala sama. Po jeho smrti bloumala ve svých komnatách v Templu jako duch. Téměř nemluvila ani nejedla.
Když 3. července 1793 vojáci přišli pro jejího syna, bránila ho s odvahou zoufalé matky. Necouvla, ani když jí vojáci hrozili zabitím. Teprve když pohrozili smrtí dcery, ustoupila. V té době už působila jako zlomená žena. Vlasy jí zešedly, oči ztratily jiskru a tvář připomínala spíš stín někdejší královny.
V srpnu ji převezli do Conciergerie, kde na ni čekal soud. Proces byl jen formální divadlo. Verdikt byl znám dávno předtím, než zazněl první důkaz. Obvinili ji ze zrady, paktování s Rakouskem i z incestního vztahu se synem. Na toto obvinění reagovala slovy: „Sama příroda odmítá odpovědět na takové obvinění vznesené proti matce. Apeluji na všechny přítomné matky, je to pravda?“ Na okamžik se v soudní síni rozhostilo ticho, které mluvilo víc než všechny výkřiky obžaloby.
Rozsudek padl 16. října 1793. Téhož dne byla popravena na náměstí Revoluce. Když stoupala po schodech na popraviště, omylem se dotkla katovy nohy. „Promiňte, pane, nechtěla jsem,“ pronesla klidně a s důstojností, která umlčela i ty, kdo přišli jásat. Byla to její poslední slova.
Zdroje: autorský text, Deník, Chateauversailles, Parismarais
