Zatímco pražskými ulicemi chrastili řetězy čerti a Mikulášové rozdávali nadílku, ve Vršovicích se schylovalo k brutálnímu zločinu. Noc z 5. na 6. prosince 1984 se stala osudnou pro jednadvacetiletou Ludmilu Pražákovou, které přátelé pro její půvab přezdívali Panenka. Vyšetřování vedené legendárním Jiřím Markovičem odhalilo nejen pachatele, ale i mrazivý motiv, který spočíval v jediném výroku oběti. Zakomplexovaný násilník Jaroslav Kadlec vraždil ze msty za ponížení své mužnosti.
Eleonora Pražáková
Příběh Ludmily Pražákové měl tragický podtón už od jejího narození. Její matka Eleonora totiž při porodu dcery přišla o zrak. Lékaři ji varovali předem, ale ona se rozhodla obětovat vlastní vidění pro život svého dítěte. Mezi matkou a dcerou tak vzniklo nezvykle silné pouto, které podle svědectví překračovalo běžné hranice vnímání. Ludmila matce nahrazovala oči, vodila ji a svěřovala se jí s detaily ze svého života, jako by byla její starší sestra.
V onen osudný večer měla Eleonora zlou předtuchu. Její dcera, která pracovala jako prodavačka v Bílé labuti, se nevracela domů a nezavolala, což nebylo jejím zvykem. Slepá žena cítila úzkost, která vyvrcholila kolem půl dvanácté v noci. „Já jsem senzitivní a ten večer jsem měla pocit, že je něco v nepořádku. Kolem půl dvanácté jsem vnímala, jako bych slyšela dceru vykřiknout,“ popsala později matka své pocity v knize Markovič: Lovec přízraků.
Její intuice byla bohužel přesná. Ráno našli sousedé tělo Ludmily pohozené u nedalekého vchodu do domu. Identifikaci musel provést otec, který se zhroutil nad pohledem na svou mrtvou dceru.
Jaroslav Kadlec
Kriminalisté pod vedením Jiřího Markoviče stáli před těžkým úkolem. Tělo dívky bylo od pasu dolů nahé, což naznačovalo sexuální motiv, ale vrah po sobě zanechal málo stop. Rozjelo se pátrání v místních hospodách, kde se detektivové museli naučit specifický slang a zmapovat vztahy štamgastů. Zlom přišel až po týdnu, kdy se na výzvu v médiích přihlásila svědkyně Zdena Černá. Ta v kritickou noc venčila psa, který zuřivě štěkal na křoví nedaleko místa činu.
Z úkrytu tehdy vylezl devětadvacetiletý Jaroslav Kadlec. Místní opilec a člověk na okraji společnosti. „Vysoukal se z toho křoví, usmíval se jako pitomeček, bylo vidět, že zas pil. Chtěl na mně, abych mu připálila cigaretu, viděl, že kouřím,“ uvedla svědkyně pro kriminalisty.
Kadlec byl známá firma. Často obtěžoval ženy a policie brzy zjistila, že má na svědomí i dřívější útok ve Františkánské zahradě, kde škrtil starší ženu. Tehdy se z toho vyvlíkl tvrzením, že na ni opilý upadl. Nyní se ale smyčka kolem jeho krku začala utahovat. Markovičův tým tušil, že má před sebou agresora, jehož násilí gradovalo.
Vražedná slova
Výslechy Kadlece byly psychologickou hrou. Pachatel měnil výpovědi, zapíral a přiznával se jen k banalitám. Teprve 16. ledna 1985 se Markovičovi podařilo zlomit jeho odpor a Kadlec popsal, co se té noci skutečně stalo. Původně chtěl dívku v průjezdu jen osahávat. Když ji chytil pod krkem, došlo u něj k předčasné ejakulaci do kalhot. V tu chvíli dívku pustil, protože jeho potřeba byla nechtěně ukojena. Situace by pravděpodobně skončila jen otřesným zážitkem, kdyby Ludmila v útočníkovi nepoznala známého z hospody.
V šoku a vzteku mu vmetla do tváře větu, která ji stála život. Ponížila ho v jeho nejcitlivějším bodě. Kriminalista Jiří Markovič ve svých vzpomínkách označil tento moment za klíčový zvrat. „Každopádně si myslím, že věta napadené dívky: Co bych s tebou dělala, ty impotente! byla v danou chvíli nejhorší věta ze všech možných. To byl vlastně rozsudek smrti. Chudák Pražáková si neuvědomila, koho má před sebou,“ uvedl Markovič. Kadlec, rozzuřený výsměchem, dívku znovu napadl, zatáhl ji do ústraní a uškrtil.
Pohled do mysli vraha
U soudu se Kadlec snažil hrát na city a opět měnil výpovědi. Tvrdil, že je obětí okolností a špatného dětství. Jeho obhajoba stála na sebelítosti a obviňování žen, které ho v životě odmítaly. Soudní znalci ho však popsali jako agresivní, psychopatickou osobnost s antisociálními rysy. Důkazy, včetně textilních vláken z jeho oblečení na těle oběti, byly nezvratné.
Během vyšetřování Kadlec odkryl své pokřivené vnímání vztahů. Cítil se ukřivděný, že o něj „slušné“ dívky nejeví zájem. „Pro slušný holky jsem byl vždycky nula, neuměl jsem se seznamovat, byl jsem na ty řečičky hloupej. Na ženský, na ty jsem měl v životě vždycky smůlu. Žádnou slušnou jsem nikdy nepoznal. A když jsem poznal, tak se odtáhla,“ stěžoval si Markovičovi. Soud mu za vraždu Panenky a další delikty vyměřil trest 23 let odnětí svobody.
Další krimi články najdete tady.
