Byli to miláčci celého národa. Hokejisté, kteří po válce vraceli lidem radost a hrdost. Mistři světa z let 1947 a 1949, stříbrní medailisté z olympiády. Všechno nasvědčovalo tomu, že československý tým znovu dobude svět. Jenže místo dalšího zlata čekaly hráče výslechy, vězení a uranové doly.
Z Londýna do Bartolomějské
V březnu 1950 se reprezentace chystala odletět na mistrovství světa do Londýna. V týmu byli Modrý, Konopásek, Roziňák, Bubník, Kobranov i další hvězdy. Na letišti ale přišel šok. Nikam se nejede. Údajně kvůli tomu, že Britové nevydali víza dvěma rozhlasovým reportérům. Skutečný důvod byl jiný. Komunisté se báli, že hokejisté utečou za hranice, stejně jako tenista Jaroslav Drobný nebo krasobruslařka Ája Vrzáňová.
Zklamaní hráči se o pár dní později sešli v pražské hospodě U Herclíků, aby si vylili srdce. Byli rozhořčení, cítili křivdu a nešetřili kritikou na adresu režimu. Netušili, že je sleduje Státní bezpečnost.
Provokace a zatýkání
Večer 13. března 1950 se v hospodě objevili dva neznámí muži. Když se jim majitel pokusil zabránit ve vstupu, vznikla hádka. Krátce nato vtrhla do lokálu policie. Hráče zatkli a odvedli k výslechu. Další dny si pro ostatní přišli domů. Brankář Bohumil Modrý byl zatčen až později, i když se setkání vůbec nezúčastnil.
Hokejisté skončili ve vazbě v Bartolomějské, na Pankráci nebo v obávaném „Domečku“ na Hradčanech. Zažili bití, ponížení i dlouhé noci bez spánku. „Byly to hyeny, které se na nás vydováděly,“ vzpomínal po letech Augustin Bubník pro Sport ČT. „Budili nás, nutili cvičit a křičeli: dělej, mistře světa, ukaž, co umíš.“
Zinscenovaný proces
Na podzim 1950 začal soud. Bez veřejnosti, bez obhájců, bez naděje. Obžaloba hovořila o velezradě a špionáži. Údajně chtěli zůstat v Londýně a spolupracovat se Západem. Ve skutečnosti šlo o výstrahu všem sportovcům, že úspěch ani sláva nikoho před režimem neochrání.
Verdikt padl 7. října. Bohumil Modrý dostal 15 let, Augustin Bubník 14, Stanislav Konopásek 12, Roziňák a Kobranov po deseti. Další hráči obdrželi kratší tresty. Dohromady to bylo přes 70 let vězení. Hokejisté skončili v lágrech a uranových dolech. Modrý tam přišel o zdraví i život. Zemřel v roce 1963, bylo mu 46 let.
Návrat po letech
Až v roce 1955 udělil prezident Zápotocký některým z nich milost. Do hokeje se někteří vrátili, ale jejich kariéra byla nenávratně ztracena. Plně rehabilitováni byli až po roce 1968.
Příběh Dubčeka: Od naděje pražského jara až po tragický konec na dálnici D1
Zdroj: ČT24, hokej.cz, sport.ceskatelevize.cz
