Nevysoké pohoří mezi Nitrou, Zlatými Moravci a Partizánským vypadá na první pohled idylicky. Žádné strmé srázy, žádné laviny. Přesto si Tribeč vysloužil přezdívku slovenský Bermudský trojúhelník. Už téměř sto let se zde ztrácejí lidé. Někteří se nenašli nikdy, jiní se vrátili s podlomenou psychikou a děsivými zraněními, která si nedokázali vysvětlit. Co se ve stínu bukových lesů skutečně děje?
Tribeč není místem, kde by člověk čekal smrtelné nebezpečí. Nejsou tu hluboké propasti ani divoké šelmy. Přesto statistika nezvěstných osob v této oblasti převyšuje celoslovenský průměr. Fenomén, který zpopularizoval spisovatel Jozef Karika, není jen literární fikcí. Opírá se o reálné policejní záznamy a svědectví, která sahají až do první republiky. Místní obyvatelé mají pro návštěvníky jednu radu. Nikdy nescházejte z cesty a nechoďte do lesa sami.
Případ Waltera Fischera
Jedním z nejpodivnějších příběhů je osud Waltera Fischera. Tento zaměstnanec Baťových závodů v Partizánským se v lednu 1939 vydal na nedělní procházku. Chtěl navštívit Čierny hrad. Počasí bylo mrazivé, ale stabilní. Fischer byl na místní terén zvyklý a neměl důvod riskovat. Domů se však nevrátil.
Pátrání po něm trvalo týdny. Rodina i kolegové z továrny pročesávali lesy, ale po muži jako by se slehla zem. Zvrat nastal až po třech měsících. Fischera našli desítky kilometrů daleko, poblíž města Zlaté Moravce. Byl v bezvědomí, zmatený a na těle měl popáleniny.
Co se dělo během těch tří měsíců, nikdo neví. Fischer se ze šoku nikdy plně nevzpamatoval. Komunikoval jen útržkovitě a nedokázal vysvětlit, kde byl, co jedl nebo kdo mu způsobil popáleniny uprostřed zimy. Konec života strávil v ústavu pro duševně choré v Žilině. Jeho případ zůstává v archivech jako nevyřešený. Lékaři sice mluvili o psychickém traumatu, ale původ fyzických zranění zůstal záhadou.
Lesník, který znal každý strom
Skeptici často argumentují tím, že se v Tribeči ztrácejí jen nezkušení turisté, kteří podcení orientaci. Případ A. Samšala z roku 1929 však tuto teorii narušuje. Samšal nebyl výletník. Byl to zkušený lesník, který v oblasti pracoval roky a znal každý kámen.
Jednoho dne v zimě vyrazil na běžnou obchůzku. Oznámil své ženě, že se vrátí na oběd. Když nedorazil, začalo pátrání. Místní lidé našli jen jeho stopy ve sněhu, které náhle končily. Jako by se vypařil.
Lesník neměl důvod utíkat. Měl rodinu, práci a v komunitě byl vážený. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Právě tento případ se považuje za počátek temné legendy o pohoří, které své oběti nevrací. Lidé v okolních vesnicích začali mluvit o tom, že v lesích existují místa, kam není radno vstupovat, zejména v zimních měsících.
Nalezené auto a manželé Belanovi
Další vlnu strachu vyvolal případ z roku 1966. Manželé Ján a Alena Belanovi vyrazili autem z Bratislavy směrem na Nitru. O několik dní později policie objevila jejich vůz odstavený na lesní cestě hluboko v pohoří Tribeč. Auto bylo zamčené, nepoškozené, doklady byly uvnitř.
Po posádce však nebylo ani stopy. Vyšetřovatelé pracovali s verzí loupežného přepadení, ale chyběly důkazy. Žádné stopy zápasu, žádná krev. Manželé prostě odešli od auta a zmizeli. Ani po rozsáhlé pátrací akci, do které se zapojily stovky lidí, se nepodařilo najít jedinou indicii.
Téma zmizení v Tribeči znovu otevřel až spisovatel Jozef Karika. Ten sice přiznává, že ve své knize Trhlina fabuloval, ale jádro příběhů vychází z reality. „Většina těch příběhů má reálný základ. Jsou to věci, které se staly, jsou zaznamenané v kronikách nebo o nich psaly dobové noviny,“ řekl Karika v rozhovoru pro Aktuality.sk.
Tribeč tak zůstává místem, kde se racionální vysvětlení střetávají s něčím neuchopitelným. Mohou za zmizeními stát staré důlní šachty, magnetické anomálie, nebo jen shoda nešťastných náhod v nepřehledném terénu? Jisté je jen jedno. Pokud se vydáte na túru do Tribeče, držte se turistických značek. Statistiky totiž nelžou.
