Je to přesně 65 let od chvíle, kdy se americký vesmírný program odlepil od země díky pasažérovi, který o slávu nestál. Šimpanz Ham, původně vedený jen pod číslem 65, absolvoval 31. ledna 1961 let v kabině Mercury. Jeho úkolem bylo tahat za páky a dokázat, že živý organismus zvládne fungovat i ve stavu beztíže. Kdyby selhal on, prvním Američanem ve vesmíru by se o pár měsíců později nestal Alan Shepard.
Číslo 65
Americká NASA si na začátku šedesátých let nemohla dovolit další ostudu. Sovětský svaz měl náskok a ve Washingtonu panovala nervozita. Než se do stísněné kabiny Mercury mohl posadit člověk, museli inženýři vědět, zda je vůbec možné v kosmu ovládat přístroje.
Volba padla na šimpanze. V laboratořích na letecké základně Holloman v Novém Mexiku prošlo tvrdým výcvikem čtyřicet kandidátů. Učili se reagovat na světelné signály. Modré světlo znamenalo zatáhnout za páku. Pokud to stihli do pěti vteřin, dostali banánovou peletu. Pokud ne, dostali elektrický šok do chodidel.
Nejlepším z nich byl samec narozený v Kamerunu. Vynikal klidem a rychlými reakcemi. Pro NASA byl však dlouho jen „Číslem 65“. Vedení agentury se totiž bálo jedné věci. Kdyby dali šimpanzovi jméno a on při startu uhořel v přímém přenosu, veřejnost by jim to nikdy neodpustila. Teprve až když se mise zdařila, dostal jméno Ham. Byla to zkratka pro Holloman Aerospace Medical Center, kde jeho cesta začala.
Pekelných sedmnáct minut
Start rakety Redstone proběhl 31. ledna 1961 krátce před polednem floridského času. Všechno šlo hůř, než se plánovalo. Motor táhl déle, raketa vynesla kapsli výš a udělila jí větší rychlost. Ham se ocitl ve výšce 253 kilometrů a kabina se řítila rychlostí přesahující devět tisíc kilometrů v hodině. Přetížení dosáhlo hodnoty 14,7 G. To je síla, která by netrénovaného člověka okamžitě zbavila vědomí. Šimpanz v sedačce na míru však zůstal při smyslech.
Během šesti minut ve stavu beztíže musel Ham pracovat. Systém mu dával pokyny a on tahal za páky. Reagoval téměř stejně rychle jako při tréninku na zemi. Dokázal tak zcela novou věc. Mozek a motorika fungují i v extrémních podmínkách kosmického letu. Pro budoucí astronauty to byla zásadní zpráva. Kapsle dopadla do Atlantiku více než 200 kilometrů od plánovaného místa přistání. Při nárazu na hladinu se poškodil trup a do kabiny začala téct voda. Záchranný vrtulník dorazil na poslední chvíli.
Když technici otevřeli poklop, našli uvnitř vyděšené, ale živé zvíře. Ham si za svůj výkon vysloužil jablko a půlku pomeranče. Fotografie, na které se po vytažení z kabiny „šklebí“, obletěla svět.
Lidé v tom viděli úsměv. Odborníci na primáty v tom viděli výraz absolutní hrůzy. „Vypadal velmi dobře a dokonce se pokusil sníst jablko,“ uvedl bezprostředně po přistání pro agenturu AP jeden z ošetřujících lékařů na palubě záchranné lodi. Skutečnost byla taková, že když mu později chtěli ukázat kabinu znovu, bránil se zuby nehty.
Dožití za mřížemi
Ham se do vesmíru už nikdy nepodíval. Jeho mise splnila účel. O tři měsíce později letěl po stejné balistické křivce astronaut Alan Shepard. Ham se stal celebritou, ale zbytek života strávil v zajetí. Nejprve žil v Národní zoo ve Washingtonu, později byl přesunut do zoologické zahrady v Severní Karolíně.
Zemřel v roce 1983 ve věku 26 let na selhání srdce. Jeho kostra zůstala v muzeu, ale ostatky byly pohřbeny v Mezinárodní vesmírné síni slávy v Novém Mexiku. Na jeho hrobě stojí jednoduchý nápis, který připomíná, že právě on prošlapal cestu lidem. Bez Čísla 65 by se historie dobývání vesmíru psala mnohem složitěji.
Další články s vesmírnou tematikou najdete ZDE.
