V sobotu tomu bude přesně 114 let od chvíle, kdy se sen o britském prvenství na jižním pólu rozplynul v mrazivém větru. Kapitán Robert Falcon Scott a jeho čtyři společníci stanuli 17. ledna 1912 na nejjižnějším bodě planety, jen aby tam našli stopy norských konkurentů. Místo oslav je však čekal nelítostný boj o holý život, který nikdo z nich nevyhrál.
Smutné zjištění v zemi nikoho
Výprava Terra Nova měla být triumfem britského impéria a ukázkou národní hrdosti. Scott a jeho muži táhli saně stovky kilometrů v nelidských podmínkách, překonávali ledovce a trhliny, hnaní vidinou vlajky Union Jack vlající na pólu. Když se však 16. ledna přiblížili k cíli, jeden z členů výpravy, Henry Bowers, spatřil na obzoru černou tečku. Byl to norský stan.
Roald Amundsen je předběhl o celých 34 dní. Norové vsadili na psy a lyže. Britové se spoléhali na poníky a později na vlastní, rychle ubývající sílu. Uvnitř stanu našli Scottovi muži dopis pro norského krále a vzkaz pro Scotta, aby jej doručil. Ponížení bylo dokonalé a psychická rána hluboká.
Nálada v týmu klesla na absolutní dno. Velitel expedice si ten večer do deníku poznamenal: „Bože! Je to hrozné místo a je strašné, že jsme se sem trmáceli bez odměny v podobě prvenství.“
První oběti vyčerpání
Cesta zpět k pobřeží, dlouhá přes 1300 kilometrů, se změnila v noční můru bez konce. Počasí se prudce zhoršilo a teploty klesaly hluboko pod minus 40 stupňů Celsia. Muži byli podvyživení, trpěli kurdějemi a ošklivými omrzlinami. První, kdo začal fyzicky selhávat, byl poddůstojník Edgar Evans. Utrpěl při pádu otřes mozku a jeho stav se rapidně zhoršoval, až nakonec zemřel v únoru na úpatí Beardmoreova ledovce.
Zbylá čtveřice pokračovala dál. Tempo bylo neskutečně pomalé a zásoby mizely rychleji, než plánovali. Dalším na řadě byl kapitán Lawrence Oates. Měl silně omrzlé nohy, gangréna postupovala a on věděl, že své druhy fatálně zdržuje. V den svých 32. narozenin se Oates rozhodl pro čin, který vešel do dějin jako absolutní oběť pro záchranu ostatních.
Ráno 17. března se zvedl a vyšel ze stanu přímo do sněhové vánice. „Jdu se jen projít ven a možná se nějakou dobu zdržím,“ řekl podle Scottova deníku svým druhům. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Ostatní pochopili jeho úmysl, ale neměli sílu ho zastavit.
Stan jako hrobka
Poslední tři muži, kapitán Scott, doktor Edward Wilson a poručík Henry Bowers, ušli dalších pár kilometrů. Fyzické síly je opustily pouhých 18 kilometrů od velkého skladu potravin a paliva One Ton Depot. Dál už to nešlo. Rozzuřila se sněhová bouře, která trvala několik dní a uvěznila je ve stanu uprostřed bílé pustiny. Došlo jídlo. Došlo palivo na ohřátí.
Scott psal do poslední chvíle. Jeho zápisky jsou plné smíření a starosti o rodiny, které po nich zůstanou. Věděli, že jejich konec je nevyhnutelný. Poslední záznam v deníku nese datum 29. března 1912.
Kapitán v něm apeloval na veřejnost, aby se postarala o pozůstalé, protože oni sami už to nedokážou. „Je to škoda, ale nemyslím si, že mohu psát dál,“ uvedl Scott v závěru svého deníku, jehož originál spravuje Britská knihovna.
Stan s jejich zmrzlými těly našla pátrací výprava až o osm měsíců později, v listopadu 1912. Leželi vedle sebe ve spacích pytlích. Stan se stal jejich hrobem, nad kterým záchranná četa navršila mohylu ze sněhu a vztyčila kříž vyrobený z lyží.
Hrdinství a manažerské selhání
Léta po tragédii se vedly debaty o příčinách neúspěchu. Někteří historici vinili smůlu na extrémní počasí, jiní poukazovali na chyby ve vedení. Moderní analýzy často ukazují na druhou možnost. Scottova organizace byla zbytečně složitá. Spoléhání na poníky v polárních podmínkách se ukázalo jako fatální omyl a strava expedice neměla dostatek kalorií pro extrémní fyzický výkon, který muži podávali.
Amundsenův chladný pragmatismus zvítězil nad Scottovým romantickým pojetím boje s přírodou. Přesto se v Británii stal Scott národním hrdinou. Zanechali po sobě fotografie, geologické vzorky, které táhli na saních až do konce, a deníky svědčící o neuvěřitelné síle ducha.
O osudech dalších osobností si můžete přečíst ZDE.
