2. března 1930 zažila Praha událost, která se svou odvahou vymykala tehdejším středoevropským poměrům. Ludvík Očenášek, nenápadný majitel mechanické dílny, vypustil z plošiny na Bílé hoře sérii raket vlastní konstrukce. Tento muž představoval vzácnou kombinaci vizionáře a precizního řemeslníka, jemuž k dobytí stratosféry chyběly pouze dostatečné finance a pochopení státních úředníků.
Rakety na Bílé hoře
2. března 1930 se nad pražskou plání rozlehl řev, který tehdejší obyvatelé metropole znali nanejvýš z letiště v Kbelích. Ludvík Očenášek, muž s vizáží přísného pedagoga a rukama umazanýma od kolomazi, tehdy vypustil k nebi sérii 8 raket. Tyto stroje, poháněné tuhým palivem, dosáhly výšky přes 2 kilometry a technický svět na okamžik zatajil dech nad odvahou českého konstruktéra.
Praha se tak na pár hodin stala centrem raketového výzkumu, přestože tehdejší úřady hleděly na tyto pokusy spíše s lehkou nedůvěrou a obavami o bezpečnost pasoucích se koz.
Odposlech císařské linky
Očenášek disponoval i jiným druhem talentu, který prokázal už během 1. světové války, kdy se mu podařil kousek hodný špionážních románů. V hloubi vinohradského činžáku se napojil na tajný telefonní kabel spojující Berlín s Vídní, kudy proudily ty nejpřísněji střežené informace mocnářství.
Celé měsíce seděl u aparátu a pečlivě zapisoval zprávy o pohybech vojsk i zoufalém stavu rakouského zásobování, čímž podstatně ulehčoval práci rodícímu se domácímu odboji. Tato riskantní hra s osudem mu vynesla uznání budoucích státních špiček, byť on sám se raději vracel k rýsovacímu prknu a fyzikálním zákonům.
Stroje a křídla
Jeho dílna na Smíchově produkovala věci, které tehdejší společnost vnímala jako čiré sci-fi. Už v roce 1910 sestrojil letadlo s rotačním motorem, které se sice odlepilo od země jen na krátký okamžik, ale i to stačilo k potvrzení jeho teorie o aerodynamickém vztlaku. Očenášek věřil v mechaniku a fortel, odmítal se smířit s myšlenkou, že by české země měly v technickém pokroku zaostávat za zbytkem Evropy.
Soustředil se rovněž na konstrukci motorových člunů a monoplánů. Jeho technická řešení často předbíhala dobu o celá desetiletí. Raketová pošta, o které mluvil s naprostou vážností, se měla stát revolučním způsobem doručování zpráv mezi kontinenty. Vizi, že zásilka z Prahy do Paříže dorazí během pár desítek minut, sice mnozí považovali za bláznovství, ale Očenášek už tehdy propočítával křivky letu a spotřebu paliva s přesností hodináře.
Osud českého vizionáře
Po 2. světové válce se politická situace změnila a pro lidi Očenáškova formátu už v novém režimu nezbývalo příliš mnoho prostoru. Jeho vazby na sokolské hnutí a demokratické struktury 1. republiky z něj udělaly postavu, kterou bylo lepší nechat upadnout v zapomnění. Přestože jeho jméno znali vědci v Americe i v Německu, doma se o jeho březnových pokusech z roku 1930 začalo mluvit jen v úzkých kruzích nadšenců do kosmonautiky.
Zemřel v roce 1949 v obci Dražeň, daleko od hluku raketových motorů a slávy, kterou si za svou celoživotní práci bezpochyby zasloužil. Zanechal po sobě desítky patentů, od speciálních tlumičů až po konstrukce podzemních spojů, které dodnes udivují svou funkčností a jednoduchostí. V archivech zůstaly ležet plány na stroje, které měly vynést člověka ke hvězdám mnohem dříve, než se to nakonec podařilo velmocem v rámci studené války.
Ludvík Očenášek patřil k té generaci mužů, pro které byla překážka pouze výzvou k nalezení lepšího technického řešení. Dnes na jeho počest nese jméno jeden z kráterů na odvrácené straně Měsíce, což je možná ta nejvhodnější pocta pro muže, který se celý život díval vzhůru k obloze.
👉🏻 Osudy dalších historických osobností.
