Václavské náměstí si v těchto dnech připomíná 57 let od chvíle, kdy se student Jan Palach u Národního muzea změnil v živou pochodeň. Jeho radikální protest proti nástupu normalizace a lhostejnosti veřejnosti se letos odehrává v nových kulisách. Na dlažbu se po dlouhé rekonstrukci tramvajové trati vrátil nenápadný bronzový kříž, jiná část pietního místa však musela ustoupit komerci. Pamětní desky u sochy svatého Václava totiž překážely trhům.
Pochodeň číslo jedna
Ve čtvrtek 16. ledna 1969, krátce po půl třetí odpoledne, se u kašny pod rampou Národního muzea zastavil dvacetiletý student. V aktovce měl připravené dopisy podepsané „Pochodeň č. 1“. Jan Palach se polil benzínem a škrtnul zápalkou. Během několika vteřin se rozběhl směrem k Domu potravin, kde ho svědci uhasili svými kabáty.
I přes rozsáhlé popáleniny na osmdesáti procentech těla zůstal při převozu do nemocnice v Legerově ulici při vědomí. Zdravotní sestra Svatava Pinkasová se ho bezprostředně po přijetí zeptala, zda šlo o nehodu. Jeho reakce byla okamžitá a zcela jasná.
„Ne, já jsem se polil sám a sám jsem se zapálil. Na protest proti tomu, co se tady děje,“ uvedl Palach podle výpovědi sestry Pinkasové, která je zaznamenána ve vyšetřovacím spise. Na doplňující dotaz pak specifikoval, že protestuje „proti cenzuře a proti vydávání zpráv“, což byla okupační tiskovina šířená sovětskými vojsky.
Palach svůj čin plánoval jako politické gesto. V nemocnici opakovaně zdůrazňoval, že není šílenec ani sebevrah ze zoufalství. „Nemyslete si, že jsme spolek sebevrahů,“ řekl lékařům. Zemřel o tři dny později, 19. ledna.
Nezůstal sám
Palachova slova v nemocnici, že „jich bude víc“, děsila komunistické vyšetřovatele možná víc než samotný čin. Ačkoliv se existence organizované skupiny nikdy neprokázala, jeho tragický příklad bohužel následovali další. Cítili stejnou bezmoc a zvolili stejně drastické řešení. Přesně měsíc po Palachově pohřbu, 25. února 1969, se na Václavském náměstí upálil osmnáctiletý student Jan Zajíc.
Zajíc si datum nevybral náhodně. Šlo o výročí komunistického puče z roku 1948. V dopise na rozloučenou se podepsal jako „Pochodeň č. 2“ a deklaroval, že přebírá štafetu protestu proti normalizaci. Zemřel na místě, v průjezdu domu číslo 39, jen kousek od místa, kde se dnes lidé zastavují u Palachova pomníku.
Historie však pamatuje i další jména, která režim úzkostlivě tajil. V dubnu 1969 se v Jihlavě zapálil Evžen Plocek. A paradoxně úplně prvním, kdo tento krajní způsob protestu proti okupaci Československa zvolil, nebyl Čech, ale Polák. Ryszard Siwiec se zapálil už v září 1968 na stadionu ve Varšavě před zraky tisíců lidí a vedení polské komunistické strany. I jeho příběh je dnes součástí mementa, které připomíná, kam až může člověka dovést ztráta svobody.
Kříž se vrátil, desky mizí
Letošní výročí provází na Václavském náměstí stavební ruch a organizační změny. Kvůli návratu tramvají do horní části náměstí musel dočasně zmizet památník od autorů Barbory Veselé, Čestmíra Housky a Jiřího Veselého. Nenápadný bronzový kříž, který vystupuje z dlažby přesně v místě Palachova pádu, je však nyní zpět.
Dělníci ho instalovali pod dohledem autorů, kteří rozhodli o jeho mírném posunutí z estetických důvodů. „Pomník Jana Palacha je již zpět na svém místě před budovou Národního muzea a je připraven na nadcházející pietní akce,“ potvrdila pro ČT24 mluvčí Prahy 1 Karolína Šnejdarová.
Méně důstojný osud potkal pamětní desky Jana Palacha a Jana Zajíce, které byly umístěny níže, u sochy svatého Václava. Na své místo se nevrátí. Důvodem je kolize s prodejními stánky, které prostor celoročně zabírají.
„V prostoru, kde se nacházely, se mají konat trhy, což by podle mého názoru působilo nedůstojně,“ vysvětlil pro ČT24 ředitel Muzea paměti XX. století Petr Blažek. Desky se proto přesunou do Domu pážat na Hradčanech.
Vzpomínkové akce vyvrcholí v pátek 16. ledna 2026. Praha 1 organizuje setkání přímo u obnoveného památníku nad Václavským náměstím. Od 10:00 do 10:30 se zde zastaví provoz i spěchající dav, aby uctil památku studenta, který odmítl mlčet.
Apel proti rezignaci
Historici se shodují, že Palachův čin mířil primárně na československou společnost, nikoliv na okupanty. Pět měsíců po srpnu 1968 se lidé začali stahovat do ulity a normalizace nabírala na obrátkách. Palach chtěl tento proces zastavit šokem.
„Za hlavní odkaz považuji jeho jednoznačný a nekompromisní apel vůči lhostejnosti,“ řekl historik Michal Stehlík pro Novinky.cz. Student historie se pokusil vyburcovat národ k odporu, což se reálně stalo až o dvacet let později. Během takzvaného Palachova týdne v lednu 1989 se právě u jeho památky začaly formovat masové protesty, které režim nedokázal potlačit ani vodními děly.
