Psal se 11. srpen 1805, když císař František I. podepsal nový školský zákon. Politické zřízení školské navazovalo na reformu Marie Terezie, jenže s úplně jiným cílem – místo vzdělaných lidí vychovat poslušné poddané. Povinná školní docházka sice zůstala pro děti od šesti do dvanácti let, ale obsah výuky i její smysl se změnily k nepoznání.
Škola, kde se nesmělo vědět víc, než říká učebnice
Osvícenský důraz na vědění považoval František I. za riziko. „Nepotřebuji učence, ale dobré občany,“ prohlásil, jak uvádí i Český rozhlas. A podle toho také následně celé školství přetvořil.
Učitelé nesměli učit nic, co nestálo v oficiálních učebnicích. Hlavní metodou bylo memorování, v osnovách přibylo náboženství a zbytek se smrskl na základy čtení, psaní a počtů. I matematika měla své limity – žáci začínali bez číslic, počítali z hlavy a po šesti letech ovládli jen čtyři základní úkony.
Slova jako „vysoká matematika“ nebo „rozšíření obzorů“ se ve školních třídách neozývala. Cílem bylo, aby se žáci „při práci životní nemátli“ a spokojili se se svým osudem.
Šest let pod dohledem faráře
Docházka trvala šest let, pět dní v týdnu, volno bylo ve středu, v neděli a v sobotu odpoledne. Prázdniny se řídily zemědělskými pracemi – na venkově se školní zvon odmlčel podle žní, senoseče či vinobraní.
Na vesnicích mohli sedět chlapci a dívky v jedné třídě, ve městech se po dvou letech zřizovaly dívčí třídy. Dozor nad školami držela církev, konkrétně místní faráři. Vysvědčení dostávali žáci jen jednou – při ukončení docházky. Kdo dál nepokračoval, musel chodit do nedělní opakovací školy, hlavně na čtení a náboženství.
Součástí reformy byla i šestitřídní gymnázia s matematikou a přírodními vědami. Ani tam ale obzor studentů příliš nerostl – většinu hodin stále vyplnila latina. Učitele zákon nabádal k „příkladnému životu“ a varoval před „pekelným chlastem“. Zakazoval jim i muzicírování na svatbách a pohřbech, což pro mnohé znamenalo konec důležitého přivýdělku.
Od Komenského k moderní škole
Vzdělávání u nás měla nejdříve v rukou jenom církev. Za cíl bylo učit hlavně budoucí kněze. Už v 17. století začal Jan Amos Komenský prosazovat, že škola má být pro všechny. Pro chlapce i dívky, nadané i méně nadané. Navrhl jasný systém od mateřské školy až po akademii a věřil, že vzdělání je klíčem k porozumění mezi národy.
Marie Terezie roku 1774 vyhlásila první povinnou docházku pro děti od šesti do dvanácti let. Novinkou byla hromadná výuka místo individuální. Reforma Františka I. ji v roce 1805 zopakovala, ale co se týče praxe, tam velmi často selhávala. Dělo se tak hlavně na venkově, kde děti musely pomáhat doma a na poli a třetina z nich do školy nechodila vůbec.
Po roce 1918 se docházka prodloužila na devět let, v 70. letech zkrátila na osm ročníků s povinným pokračováním na střední škole a v 90. letech se opět ustálila na devíti letech. Od doby Františka I. se ale změnil hlavně cíl – dnešní školy mají rozvíjet schopnosti, nejen poslušnost.
