Ve věku devadesáti čtyř let zemřela Zuzana Marešová. Byla jedním z posledních žijících zachráněných dětí Nicholase Wintona u nás. Její životní příběh rámuje útěk před nacismem, návrat do komunistického Československa i perzekuce ze strany státní bezpečnosti.
Bezstarostné dětství na Vinohradech
Rodina Spitzerova vedla na pražských Vinohradech velmi klidný a spokojený život. Otec Maxmilián Spitzer byl československý Žid a vlastnil zavedený obchod se zubní technikou. Matka Pavla pocházela z Vídně a vyznávala křesťanství. Společně vychovávali tři dcery. Tento poklidný měšťanský svět se s příchodem roku 1939 naprosto zhroutil.
Cesta do neznáma
Rodiče se v tíživé atmosféře blížící se války rozhodli pro radikální krok. Otec odcestoval do Anglie založit pobočku své firmy a matka zařídila dcerám místo v záchranných transportech. Dita, Lily a sedmiletá Zuzana v létě usedly do vlaku směřujícího do Londýna. Záchrannou akci organizoval britský humanitární pracovník Nicholas Winton.
Pocity malé dívky v onen osudný den nedávno připomněla organizace Paměť národa na svém facebookovém profilu: „S lítostí jsme se dozvěděli, že zemřela paní Zuzana Marešová. Byla jedna z posledních žijících „Wintonových dětí” v České republice. Jako sedmiletá seděla v červenci roku 1939 ve vlaku na pražském hlavním nádraží a na peróně viděla maminku, jak pláče. Nechápala proč. V kupé seděla se staršími sestrami a cestu do Londýna brala jako výlet. Až po letech pochopila, co pro rodiče znamenalo poslat své děti do neznámé rodiny daleko od domova.“
Nový život
Po příjezdu do Velké Británie zamířila Zuzana do pěstounské rodiny v hrabství Cornwall. Strávila tam necelé tři roky. Později se rodina opět šťastně shledala. Matce se podařilo vycestovat a společně žili v Londýně a ve Walesu.
Konec druhé světové války přinesl rozhodování o budoucnosti. V roce 1945 se rodina Spitzerova s výjimkou nejstarší dcery vrátila do Československa. Zvažovali i emigraci do Argentiny v roce 1948. Nástup komunistického režimu ovšem přinesl další rány. Otec Maxmilián skončil v padesátých letech na rok ve vězení.
Zuzana Marešová uvažovala o další emigraci také během okupace v roce 1968. Nakonec ve své domovině zůstala napořád. Její vlastní dcera republiku v roce 1984 opustila. Návštěvy ze zahraničí neušly pozornosti StB. Ta Zuzanu Marešovou opakovaně vyslýchala a nutila ke spolupráci.
Nečekané setkání
Identita zachránce zůstávala pro stovky dětí dlouhá desetiletí naprostou záhadou. Zuzana Marešová se pravdu o svém odjezdu dozvěděla po sametové revoluci v roce 1990. Získala pozvání na švédské velvyslanectví a objevila skutečné pozadí svého přežití.
„Dostala jsem pozvání na švédské velvyslanectví a jen jsem vešla, vrhli se na mě reportéři. Tak jsem se poprvé dozvěděla, že existuje Nicholas Winton,“ citovala vzpomínky Zuzany Marešové organizace Paměť národa. Záchranná mise britského úředníka umožnila odjezd 669 dětem. Vlaky odjížděly z Prahy od května do září 1939. Většina biologických rodičů zachráněných dětí holocaust nepřežila. Nicholas Winton obdržel v roce 1998 Řád TGM a britská královna ho povýšila do šlechtického stavu.
Památník rozloučení
Zjištění pravdy změnilo Zuzaně Marešové pohled na vlastní minulost. Mezi dalšími zachráněnými dětmi našla blízké přátele a pravidelně se účastnila společných setkání, besed a natáčení filmů. Vždy zdůrazňovala nesmírné štěstí, které její rodinu potkalo.
Tato vděčnost ji vedla k aktivní připomínce historických událostí. Stala se dokonce jednou z hlavních iniciátorek vzniku Památníku rozloučení. Bronzové dveře vlaku s otisky rukou od roku 2018 zdobí pražské hlavní nádraží. Připomínají tak loučení rodičů s dětmi před odjezdem.
