Právě dnes si připomínáme zlomový okamžik moderních evropských dějin. Přesně před jednadvaceti lety, 3. prosince 2004, rozhodl Nejvyšší soud Ukrajiny o neplatnosti prezidentských voleb. Verdikt ukončil týdny chaosu a masových protestů v ulicích Kyjeva. Znamenal tvrdou porážku pro favorita Moskvy a otevřel zemi cestu na Západ.
Byl to den, kdy ukrajinská justice poprvé v historii ukázala svou nezávislost na výkonné moci. Davy lidí v oranžových šálách a čepicích v mrazivém počasí čekaly na rozhodnutí, které mělo změnit osud jejich země. Soudci nakonec uznali, že druhé kolo prezidentského klání mezi Viktorem Janukovyčem a Viktorem Juščenkem provázely rozsáhlé podvody. Volební komise původně přisoudila vítězství proruskému Janukovyčovi, ale Nejvyšší soud tento výsledek anuloval a nařídil opakování hlasování.
Oranžová revoluce tímto krokem dosáhla svého právního vrcholu. Vladimir Putin přitom ještě před oficiálním vyhlášením výsledků spěchal s gratulací Janukovyčovi. Rozhodnutí soudu tak pro Kreml znamenalo studenou sprchu a veřejné ponížení. Moskva tento krok vnímala jako zradu a vměšování Západu do své sféry vlivu.
Podezřelá večeře a tvář plná jizev
Politický boj o prezidentské křeslo začal však mnohem dříve a provázely ho metody jako vystřižené ze špionážního thrilleru. Viktor Juščenko byl nadějí prozápadně orientovaných Ukrajinců. Jeho kampaň se ale v září 2004 drasticky zkomplikovala. Po večeři s vedením ukrajinské tajné služby politik náhle onemocněl. Lékaři ve Vídni později potvrdili otravu dioxiny.
Tato látka nenávratně změnila jeho vzhled. Kdysi pohledný muž měl najednou tvář pokrytou puchýři a jizvami. Juščenko otravu přežil a z nemocničního lůžka se vrátil rovnou na tribuny. Jeho znetvořená tvář se stala symbolem odhodlání a oběti. Opozice okamžitě obvinila z útoku vládní struktury napojené na Rusko. Důkazy sice chyběly, ale politický dopad byl drtivý. Juščenko získal aureolu mučedníka.
Volební machinace dosáhly vrcholu během druhého kola 21. listopadu. Ústřední volební komise oznámila vítězství Janukovyče, přestože exit polly favorizovaly opozici. Pozorovatelé hlásili vhazování falešných lístků do uren a zastrašování voličů. To vyhnalo do ulic Kyjeva statisíce lidí. Oranžová barva zaplavila náměstí Nezávislosti a stala se poznávacím znamením odporu proti starým pořádkům.
Moskva ztrácí trpělivost i vliv
Rusko sledovalo dění v Kyjevě s rostoucí nervozitou. Vladimir Putin vsadil vše na Viktora Janukovyče. Věřil, že udrží Ukrajinu na ruském orbitu politickými metodami. Události z prosince 2004 však ukázaly limity této strategie. Kreml podcenil touhu ukrajinské společnosti po změně a svobodě.
Ukrajinistka Lenka Víchová pro server iDNES.cz popsala tehdejší uvažování Moskvy přesně: „V roce 2004 mělo Rusko ještě naději, že Ukrajinu zvládne jemným způsobem, že se mu podaří infiltrovat vnitřní politiku.“
Tento předpoklad se ukázal jako mylný. Ukrajinci si vynutili opakování voleb, které proběhlo 26. prosince 2004. Tentokrát pod dohledem mezinárodních pozorovatelů zvítězil Viktor Juščenko se ziskem téměř 52 procent hlasů.
Jeho inaugurace v lednu 2005 završila proces, který začal v mrazivých listopadových dnech na Majdanu. Nový prezident tehdy pronesl slova plná naděje. „Oranžová revoluce má klíčový význam. Teprve až nyní je Ukrajina svobodná. Skončilo období tyranie, lží a násilí,“ řekl Juščenko podle CNN Prima News.
Leonid Kučma, tehdejší dosluhující prezident, sehrál v celém dramatu zásadní roli. Odmítl použít sílu proti demonstrantům. To odlišuje Oranžovou revoluci od pozdějšího krvavého Euromajdanu v roce 2014. Kučma sice čelil kritice za autoritářství, ale v rozhodující chvíli neposlal do ulic tanky.
Politik zklamaných nadějí
Euforie z vítězství bohužel nevydržela dlouho. Viktor Juščenko nastoupil do úřadu s obrovským mandátem, který se mu nepodařilo plně využít. Jeho vládu provázely nekonečné spory s premiérkou Julií Tymošenkovou. Kdysi nerozlučná dvojice revoluce se stala úhlavními nepřáteli. Reformy vázly a korupce v zemi bujela dál.
Lidé očekávali rychlé přiblížení k Evropské unii a NATO. Místo toho sledovali hádky v nejvyšších patrech politiky. Juščenko si vysloužil nelichotivou přezdívku „politik zklamaných nadějí“. Jeho popularita strmě klesala. V dalších prezidentských volbách v roce 2010 získal pouhých pět a půl procenta hlasů. Do prezidentského křesla se nakonec dostal jeho rival Viktor Janukovyč.
Přesto nelze význam událostí z 3. prosince 2004 podceňovat. Byla to první velká lekce občanské angažovanosti pro miliony Ukrajinců. Společnost si uvědomila svou sílu. Rusko naopak pochopilo, že politický vliv nemusí stačit. Zklamání z výsledků Oranžové revoluce sice vedlo k dočasnému návratu proruských sil, ale semínko odporu již bylo zasazeno. O deset let později vyklíčilo v podobě Euromajdanu. Ten už ale Kreml nenechal bez vojenské odpovědi.
