Husajnova vojska překročila 22. září 1980 hranice Íránu, čímž začala jedna z nejkrvavějších a také nejdelších válek moderních dějin. Podle původního odhadu Saddáma Husajna mělo jít o dva týdny, výsledkem bylo ale osm let plných boje. Ty skončily 20. srpna 1988, aniž by z konfliktu vyšla některá ze stran jako jasně definovaný vítěz.
Vrstvy proti vrstvám
Irácko-íránská válka znamenala střet ve více úrovních. Bojovali tu Arabové proti Peršanům, sunnitské diktatury s šíitskou teokracií, vůdci, které podporovaly světové mocnosti a vůdci, kteří odmítali Západ i Východ. Výsledkem byly ztráty životů nejméně milionu a půl lidí a škody v řádu stovek miliard dolarů. V některých regionech je konflikt dodnes živý.
Kde se to celé vzalo?
Každá válka má své kořeny, tyto sahají hluboko do minulosti. A stejně jako spolu bojovali režimy i jednotlivci, vzešla válka z revoluce, osobních ambic i sporů o území. Ty začaly na pohraničí mezi Irákem a Íránem počátkem 60. let poté, co byla v Iráku svržena královská rodina.
Situaci zlomil rok 1979, kdy v Íránu vypukla islámská revoluce. Šáha Muhammada Rezá Pahlaví nahradil šíitský ajatolláh Rúholláh Chomejní. To vyděsilo jak region, tak světové velmoci. „Íránská islámská revoluce již tehdy vystrašila jak demokratický západ, tak komunistický východ,” konstatují pro Moderní dějiny historici Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Chaos a dominance
Ve stejném roce se prezidentem Iráku stal Saddám Husajn, pro kterého byla tato revoluce zcela existenční hrozbou. Revoluční Teherán měl podle něj využít iráckých šíitů (většina obyvatel Iráku), aby svrhli jeho režim. Chaos z revoluce viděl také jako možnost rychlého vítězství. Rozhodl se tedy pro ustanovení Iráku jako hlavní síly regionu.
Omyl odhadu
Saddám hlavně věřil, že oslabený Írán nebude schopen reagovat. Po překročení hranice ale jeho jednotky postupovaly mnohem pomaleji, protože jednotky protivníka silně podhodnotil. To se týkalo i samotných vojáků. Ti statečně bojovali nikoli za revoluci, ale za svou vlast. Postup Íránců se v prosinci 1980 zastavil u Abadánu. Dalším šokem pro Husajna byla věrnost Arabů Teheránu.
Zcela šílený rozměr
V roce 1981 začali Íránci protiofenzivu, do roka vytlačili irácké jednotky mimo území. Následující série krvavých bitev připomínala první světovou válku. Írán tak proti opevněným pozicím hnal jednu plnou pěchotu za druhou, stovky tisíc mladých mužů útočilo doslova holýma rukama. Neuvěřitelná brutalita střetů zahrnovala dětské vojáky verbované z chudých rodin ve věku 9 let. Odměnou nebyly peníze, ale příslib ráje skrze mučednickou smrt.
Houfy dětí tak dostaly plastové klíčky k “bráně od ráje” a velitelé je poslali vyčistit vlastními těly irácká minová pole. Jako odpověď přišly chemické zbraně jako bojový plyn yperit.
Naprosté vyčerpání a technika
Henry Kissinger měl dle Moderních dějin na otázku podpory USA cynicky odpovědět: „Nejlepší by bylo, kdyby prohrály oba státy.” Válka se vlekla bez převahy jedné nebo druhé strany. Dle analýz to na straně Iráku vyústilo v asi 250 000 mrtvých u Íránu 300 000 za pouhý jeden rok. V červenci 1987 pak přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci vyzývající k ukončení.
Zlomem se stal kupodivu americký omyl. Dne 3. července 1988 bylo totiž americkým křižníkem sestřeleno íránské letadlo. Chomejnimu došlo, že proti technologické převaze nemá šanci. Po osmi letech a zničení generace tak akceptoval, že v konvenční válce proti Iráku nevyhraje. Příměří začalo platit 20. srpna 1988, výsledek byl nulový.
Poslední poprava v Salemu: Osm obětí honu na čarodějnice zemřelo přesně před 333 lety
Zdroje: ModerniDejiny, Valka, MinutoveZpravy
.jpg){kind=link}