V polovině 80. let stál špičkový videorekordér v Československu zhruba tolik co ojetý automobil značky Škoda. Kdo tehdy vlastnil přístroj Akai nebo Funai z Tuzexu, ten ovládal společenský život v celém panelovém domě nebo v ulici na vesnici. Lidé se scházeli v zakouřených bytech, aby na zrnících obrazovkách sledovali páté kopie akčních hitů na VHS, kterým dominoval monotónní projev jediného dabéra. Tato technologická šmelina tvořila trhlinu v komunistické cenzuře, kterou státní aparát dlouho nedokázal efektivně zalepit.
Luxus schovaný v obýváku
Pořízení videa v roce 1985 vyžadovalo značnou dávku trpělivosti a pytel valut k tomu. Oficiální trh nabízel jen předražené a poruchové přístroje z Tesly nebo východoněmecké produkce, které technicky zaostávaly o celou dekádu. Skutečným symbolem úspěchu byla technika dovezená ze Západu, často maskovaná v kufrech aut při návratu z dovolené v Jugoslávii. Majitel takového stroje se automaticky stával centrem neformální sítě známých, kteří za ním docházeli s prázdnými kazetami a lahví alkoholu na revanš.
Státní moc sice video považovala za buržoazní přežitek a potenciální ideologickou hrozbu, ale represe se omezovala spíše na distributory než na samotné diváky. Celníci na hranicích sice občas zabavili lechtivé snímky pro dospělé nebo politicky závadné dokumenty, ale akční filmy s Rambem či Terminátorem víceméně tolerovali. Tato tichá dohoda umožnila vznik paralelní kultury, která existovala zcela mimo dosah schvalovacích komisí Barrandova. Video v té době definovalo hierarchii sídlištních vztahů a určovalo, o čem se bude druhý den mluvit v závodních jídelnách.
Fascinace jedním hlasem
Fenomén rychlodabingu tvořil specifickou estetiku tehdejší doby, kdy jeden člověk v domácím studiu namluvil všechny mužské i ženské role. Překladatelé jako Ondřej Hejma nebo František Fuka pracovali s minimálním vybavením a často s velmi syrovým překladem, který vznikal v reálném čase během sledování. Výsledkem byl plechový, nosový zvuk, který paradoxně dodával pašovaným filmům punc autenticity a exotiky. Diváci si na tento styl zvykli natolik, že jim klasický profesionální dabing z televize připadal sterilní a nezáživný.
Šum na magnetické pásce
Kvalita obrazu na kazetách VHS odpovídala počtu kopií, kterými daný film prošel, než se dostal ke konečnému divákovi. Čtvrtá nebo pátá generace záznamu na páskách značky BASF či TDK už připomínala spíše impresionistickou malbu než ostrý filmový záběr. Přesto lidé s napětím sledovali každý pohyb v šedé mlze, protože šlo o jediný způsob, jak vidět světovou kinematografii bez ideologických titulků. Kopírování probíhalo přes noc, kdy se propojily dva rekordéry a majitelé doufali, že se jim přístroj nezasekne a nezničí drahocenný originál.
Konec éry šmeliny
S příchodem roku 1989 a následným otevřením hranic ztratilo video svůj podvratný charakter a stalo se běžným spotřebním zbožím. Videopůjčovny, které v 90. letech vyrostly v každé druhé ulici, nahradily amatérské sítě domácích promítačů a přinesly legální, vyčištěné verze dříve uctívaných hitů. Změna trhu přinesla i konec rychlodabingu, který vytlačily profesionální nahrávky s vícehlasým obsazením. Nostalgie po zrnícím obraze a nosovém překladu však v generaci tehdejších diváků zůstala jako vzpomínka na dobu, kdy kousek svobody mohl mít podobu černé plastové krabičky.
Dnešní streamovací platformy s nekonečnou nabídkou ve vysokém rozlišení nabízejí nesrovnatelný komfort, ale postrádají ono tehdejší vzrušení ze zakázaného ovoce. Současný divák si jen těžko dokáže představit úsilí, které bylo nutné vynaložit pro zhlédnutí jediného průměrného amerického thrilleru. Staré kazety sice dnes často leží v zaprášených krabicích ve sklepě, ale jejich vliv na formování vkusu celé jedné generace je nezpochybnitelný. A v různých internetových aukcích za ně sběratelé platí tisíce.
