Ve čtvrtek večer 29. června 1989 zaznělo ve vysílání Svobodné Evropy sedm vět, které otřásly Československem. Nešlo o žádné revoluční výzvy ani úderné slogany. Jen o slušně formulovanou prosbu k režimu, aby konečně začal naslouchat. Petici s názvem Několik vět podepsaly během pár týdnů desetitisíce lidí. Mezi nimi tehdy byly i největší hvězdy tehdejší kultury. A komunisté se začali bát.
Sedm bodů, na které by kývl i zdravý rozum
Text petice se poprvé objevil 22. června 1989 v samizdatových Lidových novinách. O týden později ho začala číst Svobodná Evropa i další zahraniční rádia. Nebylo to nic radikálního. Petice obsahovala sedm bodů, které volaly po základních svobodách: propuštění politických vězňů, svoboda shromažďování, nezávislé iniciativy, svoboda tisku, respekt k víře, ochrana přírody a otevřená diskuse o poválečných dějinách. Nic, co by znělo jako převrat, ale i to bylo pro tehdejší režim příliš.
Reakce veřejnosti však byla obrovská. Během prvního měsíce dorazily desetitisíce podpisů, a do listopadu jich bylo skoro čtyřicet tisíc. „Bylo to neuvěřitelné, v průběhu prvního měsíce přibylo desetitisíce podpisů,“ popsal organizátor Stanislav Devátý pro Paměť národa.
Petice spojila disidenty, studenty i populární osobnosti. Podepsali ji například zpěvačka Hana Zagorová, herci Jiří Bartoška a Daniela Kolářová nebo hudebník Michael Kocáb.
Právě Zagorová tehdy patřila mezi největší oficiální hvězdy a její podpis vyvolal mezi mocnými paniku. „Nebylo tam nic, co by slušný člověk nepodepsal,“ řekla zpěvačka později v pořadu Na plovárně. Režim ji okamžitě začal dusit. Přišel výslech, rušené koncerty, vyloučení z veřejného prostoru. Ale podpis neodvolala.
Od telefonního seznamu k rozbušce
Rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky se tehdy staly hlavním spojením mezi odporem a veřejností. Nejen že pravidelně připomínaly samotný text petice, ale začaly také číst jména lidí, kteří ji podepsali. A právě to se stalo nečekaným hitem.
Lidé doma u rádií netrpělivě čekali, až uslyší známé jméno. Nebo třeba i to svoje. „Předčítání telefonního seznamu signatářů Několika vět byly vůbec ty nejposlouchanější relace ze všech, které jsem kdy v rádiu odvysílal,“ vzpomínal vídeňský zpravodaj Hlasu Ameriky Ivan Medek v listopadu 2007.
Autoři petice Václav Havel, Jiří Křižan a Alexandr Vondra reagovali na silnou vlnu solidarity, která vznikla po opětovném uvěznění Václava Havla v květnu 1989. „V tomhle ten režim udělal strašnou chybu, že zatkl Havla,“ popsal Vondra vznik iniciativy.
Komunistické vedení v čele s Alojzem Lorencem reagovalo hystericky. Už 24. července 1989 rozeslalo krajským náčelníkům StB pokyn ke sběru materiálů na organizátory. Zadrženým zabavovali petice, prováděli domovní prohlídky a desítky lidí obvinili z pobuřování. V srpnu 1989 už běžela trestní řízení proti třiceti šiřitelům.
Jak strach ztrácel sílu
Navzdory represím podpisy dál přibývaly. Podle samizdatového časopisu Infoch ze srpna 1989 se k 8. srpnu připojilo přes 16 tisíc lidí. Policie i soudy pokračovaly v zastrašování. Některé podepsané studenty vyhrožováním donutily k odvolání. Jiné čekal vyhazov ze školy nebo vojna. „Říkal jsem si, že to je zcela v intencích té perestrojky a glasnosti. Asi po měsíci, když to začali číst na Svobodné Evropě, tak jsem se vyděsil,“ vzpomínal Radek Kotlaba, který petici šířil s kamarádem školníkem v Mladé Boleslavi.
Další příběhy měly podobný průběh. Mladý Milan Adámek ze Zlína dal petici k podpisu kamarádovi, který ji předal dál a věc skončila na policii. StB ho zatkla, prohledala pokoj, držela ho 48 hodin, a nakonec byl podmínečně odsouzen za pobuřování. Přesto nelituje. A nebyl sám.
V říjnu 1989 plánovali organizátoři setkání signatářů na Den lidských práv. Nakonec se však nic konat nemuselo. 17. listopad 1989 všechna trestní řízení smetl a z Několika vět se stala trvalá součást historie. Nebyly tím, co režim definitivně položilo, ale zásadně narušily jeho autoritu. A hlavně v tisících lidech prolomily dlouholetý strach z veřejného projevu.
