Šestého listopadu roku 1611 se v Třeboni uzavřela jedna z nejvýznamnějších kapitol českých dějin. Petr Vok z Rožmberka vydechl naposledy a s ním odešel i slavný rod s pětilistou růží ve znaku. Filmové komedie nám ho léta vykreslují jako dobrosrdečného milovníka vína a žen. Realita však byla mnohem temnější, bolestivější a pro jeho poddané často smrtící. Poslední dny jihočeského velmože provázelo utrpení, které se snažil vykoupit okázalou štědrostí a pokáním.
Krutý vládce a vězeň vlastních dluhů
Pohled na Petra Voka očima moderní popkultury je silně zkreslený. Ve skutečnosti to nebyl jen onen veselý kavalír z Císařova pekaře. Šlo o muže, který se po smrti bratra Viléma ocitl v pasti obřích dluhů. Ty zdědil a dále prohluboval svým nákladným životním stylem. Situace byla natolik vážná, že se na svém panství cítil téměř jako trestanec. Jakmile by vytáhl paty z dominia, hrozilo mu reálné vězení pro dlužníky. Jeho zoufalství se často promítalo do vztahu k poddaným.
Zejména jihočeští rybníkáři poznali jeho krutost na vlastní kůži. Nenávist mezi nimi a vrchností dosáhla bodu varu, když dělníci začali plánovat pánovu vraždu. Vok se o spiknutí dozvěděl včas a jeho reakce byla brutální. Kronikáři zaznamenali, že msta byla vykonána s takovou důkladností, až z toho mrazí. Dobové prameny uvádí, že: „hlavami jejich pak Petr Vok jednu truhlici naplnil“. Tato temná historka dává tušit, proč si později zvolil za své životní heslo Memento mori, tedy pamatuj na smrt.
Tragédie manželství s dítětem
Osobní život posledního Rožmberka rovněž připomínal spíše tragédii než romantický příběh. Ve svých jedenačtyřiceti letech se oženil s Kateřinou z Ludanic. Nevěstě bylo v té době pouhých třináct či čtrnáct let. Zpočátku se zdálo, že i přes propastný věkový rozdíl najdou společnou řeč. Osud jim však nepřál. U mladé paní se brzy projevila vážná duševní choroba. Její stav se zhoršoval a Vok se o ni musel starat až do její předčasné smrti v pětatřiceti letech.
Manželství zůstalo bezdětné a naděje na pokračování rodu definitivně zhasla. Historici se domnívají, že na vině byly Vokovy chronické zdravotní potíže, konkrétně záněty močového měchýře. Svou samotu se velmož snažil zaplnit péčí o takzvaný fraucimor. Nešlo o harém v pravém slova smyslu, ale o družinu dívek, kterým zajišťoval obživu a věno. Součástí tohoto panoptika byla v roce 1593 i trpaslice Eliška Fedorovna Moskevská, kterou dostal darem od císaře Rudolfa II. I ta se ale přes svůj malý vzrůst nakonec šťastně vdala.
Poslední hostina stála jmění
Konec života Petra Voka byl poznamenán fyzickým utrpením. Jeho tělo bylo zdevastováno léty nestřídmosti. Lékaři po jeho skonu provedli pitvu, která odhalila drastický stav jeho orgánů.
Kronikář Václav Březan zanechal mrazivě přesné svědectví: „O nešpořích to tělo mrtvé, poněvadž velmi odulé na břiše bylo, rozřezáno a vnitřnosti ohledány. Našlo se vody sedm poloupitní, kteráž ho zadusila, plíce všecky zkažené, játra zpeklá; v měchýři našel se veliký kámen na konci špičatý a ten mu mnoho bolesti činil“. Cirhóza jater a vodnatelnost byly daň za hektolitry vypitého vína.
Přesto se s tímto světem rozloučil ve velkém stylu. Pohřební hostina byla demonstrací moci a bohatství, které už v té době reálně neměl. Účet za smuteční slavnost se vyšplhal na osmnáct tisíc míšeňských kop grošů.
Seznam zkonzumovaného jídla je dodnes šokující. Hosté snědli dvě stě kusů hovězího dobytka, čtyřicet vepřů a přes tři stovky skopců. Na stolech skončilo přes dva tisíce kusů drůbeže, osm jelenů a téměř tři a půl tisíce šneků. Vše spláchli sto hektolitry vína a devadesáti hektolitry piva. Byla to hostina, o které se mluvilo ještě generace poté.
Tajemství hrobky a zlatý prsten
Místo posledního odpočinku nalezl Petr Vok v rodové hrobce v klášteře ve Vyšším Brodě. Kolem tohoto místa se po staletí vršily legendy. Tradovalo se, že Rožmberkové tam sedí na trůnech jako živí. Tuto báchorku vyvrátil až moderní průzkum. V roce 2011 nahlédli archeologové pomocí speciálních sond dovnitř. Zjistili, že nebožtíci leží v rakvích naskládaných v patrech na sobě.
Průzkum přinesl i dojemný detail. Na bohatě zdobené cínové rakvi Petra Voka ležel dámský zlatý prsten. Odborníci předpokládají, že patřil jeho ženě Kateřině. Její dřevěná rakev, původně uložená na té Vokově, se vlivem času rozpadla. Sondy rovněž odhalily množství zlatých předmětů mezi ostatky. To definitivně vyvrátilo pomluvy, že Petr Vok ve finanční nouzi vykradl hroby svých předků, aby mohl splácet dluhy. Dnes je hrobka zapečetěna a poslední Rožmberk v ní má svůj klid.
