Otto Wichterle dokázal u kuchyňského stolu věc, která změnila světovou oftalmologii od základů. Socialistické úřady však 12. března 1965 podepsaly smlouvu, která tento národní poklad vyfoukla z rukou domácích vědců za zlomek jeho skutečné hodnoty. Američtí investoři vycítili příležitost a české hydrogely proměnili v impérium, ze kterého Československo inkasovalo pouze drobné.
Revoluce u kuchyňského stolu
Otto Wichterle odlil první čočky na přístroji sestrojeném z dětské stavebnice Merkur a dynama z jízdního kola. Použil k tomu revoluční hydrogel, který lidské oko snášelo nesrovnatelně lépe než tehdejší tuhé plasty. Jeho pražský byt se v padesátých letech stal laboratoří, kde vznikal produkt s obrovským potenciálem ovládnout globální trh a nahradit nepohodlné brýle miliónům lidí.
„Den před Štědrým dnem jsem si doma z této stavebnice sestavil nový prototyp odlévacího zařízení, ve kterém jsem jako náhon použil dynamo z jízdního kola našich kluků. Když se dynamko připojilo na zvonkový transformátor, fungovalo jako motorek s naprosto přesnými otáčkami podle frekvence střídavého proudu. Z laboratoře na VŠCHT jsem si přinesl monomery a katalyzátory a také dvoulitrovou tlakovou láhev, která byla původně v kyslíkovém přístroji z pozůstalosti Luftwaffe,“ uvádí Wichterle ve svých vzpomínkách.
Smlouva o devizové almužně
Úředníci z podniku zahraničního obchodu Polytechna však viděli v patentu spíše rychlou cestu k valutám než dlouhodobou strategii. 12. března 1965 proto podepsali kontrakt s americkou společností National Patent Development Corporation (NPDC). Tato firma přitom neměla s medicínou téměř nic společného a původně se zaměřovala na zprostředkování obchodů s technickými nápady.
Transakce proběhla v atmosféře, kdy stát nutně potřeboval devizy na nákup západních strojů a surovin. Američané zaplatili necelý milion dolarů, což tehdy sice odpovídalo ceně několika luxusních vil, ale v kontextu budoucích zisků šlo o směšnou částku. Československá strana se zbavila práv v momentě, kdy technologie vyžadovala další masivní investice do marketingu a distribuce, na které tehdejší režim nenašel odvahu.
Zrození globálního giganta
NPDC následně licenci přeprodala společnosti Bausch & Lomb, která čočky uvedla na americký trh pod názvem SofLens. Právě tento krok odstartoval celosvětovou mánii, díky které lidé hromadně odkládali brýle. Otto Wichterle sledoval tento raketový vzestup zpoza železné opony, odříznutý od rozhodování i od podílu na astronomických výnosech, které hydrogel začal generovat.
Americké soudy později řešily řadu sporů o platnost patentů, do kterých se musel zapojit i samotný český vynálezce jako korunní svědek. Právníci protistran se snažili zpochybnit originalitu materiálu, ale Wichterleho precizní dokumentace všechny útoky ustála. Přestože soudy potvrdily český původ technologie, k domácí vědě se vrátilo jen minimum prostředků, protože většina peněz zmizela v nepřehledných strukturách státního rozpočtu.
Státní aparát vnímal vědce spíše jako podivína, jehož politické postoje po srpnu 1968 začaly být nepohodlné. Místo budování národního průmyslu na bázi polymerů se raději soustředil na těžký průmysl a výrobu oceli. Tato strategická slepota způsobila, že hydrogelové čočky bohatství generovaly v americkém Rochesteru, nikoliv v Praze nebo Prostějově.
Drahá lekce z historie
Příběh ztracených miliard slouží jako učebnicový příklad selhání státního managementu v oblasti duševního vlastnictví. Český hydrogel dobyl svět, ale jeho autoři a země původu zůstali v roli diváků, kteří lístky na vlastní představení prodali příliš brzy a pod cenou. Současné technologické start-upy se z této historické chyby snaží poučit, ačkoliv ochrana patentů zůstává v globálním měřítku stále riskantní disciplínou.
