Vladimir Iljič Lenin zemřel přesně před 102 lety. Oficiální verze dlouhá léta hovořila o milovaném vůdci, který do posledního dechu pracoval pro blaho lidu. Realita v sídle Gorki vypadala úplně jinak. Byl to konec bezmocného, paralyzovaného muže, kterého systematicky izoloval jeho nástupce. Josif Vissarionovič Stalin už tehdy tahal za nitky a čekal na jediné. Až ten starý odejde.
Vězeň ve vlastním domě
Sídlo Gorki u Moskvy se v posledních měsících Leninova života proměnilo ve zlatou klec. Otec bolševické revoluce prodělal sérii mozkových mrtvic, které z něj udělaly trosku. Nemohl mluvit, částečně ochrnul a komunikoval pouze zoufalými gesty nebo neartikulovanými zvuky. Okolí mu sice prokazovalo úctu, fakticky však o ničem nerozhodoval.
Stalin se chopil příležitosti s chladnokrevností sobě vlastní. Pod záminkou péče o Leninovo zdraví neprodyšně uzavřel jeho okolí. Lékaři nefungovali jako pečovatelé, spíše jako dozorci podávající hlášení přímo do Kremlu. Kdo chtěl vůdce navštívit, musel mít povolení politbyra. V praxi to znamenalo povolení od Stalina. Ten velmi pečlivě filtroval, jaké informace se k nemocnému dostanou a kdo s ním prohodí pár slov.
Bývalý nejmocnější muž Ruska se tak ocitl v naprostém informačním vakuu. Marně se dožadoval novin nebo zpráv ze sjezdů. Jeho izolace nebyla náhodná. Stalin potřeboval čas na upevnění moci a odstranění konkurentů, především Lva Trockého. Živý Lenin, byť nemocný, pro něj představoval riziko. Mohl by totiž promluvit.
Stalin je příliš hrubý
I v tak zbědovaném stavu si Lenin uvědomoval, jaké monstrum pomohl stvořit. Vzrušovaly ho zprávy o Stalinově byrokracii a brutalitě. V prosinci 1922 a lednu 1923 nadiktoval své sekretářce sérii poznámek, které vešly do dějin jako Leninova závěť. Nešlo však o jeho majetek, nýbrž o varování před Stalinem, které se snažil propašovat na sjezd strany.
Text obsahoval tvrdou kritiku generálního tajemníka. Lenin pochopil, že koncentrace moci v rukou jednoho člověka povede ke katastrofě. Chtěl, aby soudruzi Stalina z funkce sesadili. Dokument se stal pro Stalina časovanou bombou, kterou se snažil všemi prostředky zneškodnit.
„Soudruh Stalin, který se stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nezměrnou moc a já si nejsem jist, zda jí bude vždy umět dosti obezřetně užívat,“ diktoval Lenin své sekretářce. Tento text cituje ve své knize historik Robert Service. Leninova slova se později ukázala jako fatálně prozíravá.
„Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět ve funkci generálního tajemníka,“ dodal Lenin v dodatku k závěti, jak uvádí historické záznamy a biografie Dmitrije Volkogonova.
Útok na ženu
Napětí mezi umírajícím vůdcem a jeho nástupcem vyvrcholilo osobním konfliktem. Stalin se dozvěděl, že Leninova manželka Naděžda Krupská porušuje jeho nařízení a předává manželovi informace o politickém dění. Reakce budoucího diktátora byla šokující. Zavolal Krupské a vulgárně ji seřval.
Použil výrazy, které se v té době vůči ženám z vyšší společnosti, natož k manželce vůdce revoluce, nepoužívaly. Vyhrožoval jí stranickým soudem. Krupská se po telefonátu zhroutila. Byla zvyklá na tvrdé politické boje, ne na sprostotu od muže, kterého její manžel vytáhl k moci.
Když se o incidentu dozvěděl Lenin, dostal záchvat vzteku. Byla to jedna z posledních chvil, kdy se pokusil uplatnit svou autoritu. Napsal Stalinovi dopis, ve kterém žádal omluvu, jinak s ním přeruší veškeré styky. Stalin se sice formálně omluvil, ale v té době už věděl, že jde jen o hru na zdržovanou. Leninovy dny byly sečteny.
Jed, nebo zničené cévy?
Kolem smrti Lenina 21. ledna 1924 dodnes panují spekulace. Oficiální pitevní zpráva hovořila o masivní ateroskleróze. Cévy v Leninově mozku byly v tak katastrofálním stavu, že při poklepání pinzetou vydávaly zvuk jako kámen. Lékaři se divili, že mohl s takovým mozkem vůbec tak dlouho žít. Historikové však léta debatují o možnosti otravy. Lenin sám v záchvatech beznaděje žádal Stalina o jed, aby ukončil své trápení. Stalin to tehdy odmítl s tím, že by to strana nepochopila. Zda si to později rozmyslel, zůstává předmětem dohadů.
Existují teorie, že stav pacienta se zhoršil příliš náhle. Důkazy chybí. Toxikologické testy se v roce 1924 neprováděly tak jako dnes a orgány byly po balzamování zničeny nebo chemicky změněny.
Balzamování jako politický akt
Stalin nepotřeboval Lenina jako člověka. Potřeboval ho jako symbol. Ihned po smrti se rozjel projekt, který neměl v moderní historii obdoby. Tělo nebylo pohřbeno, jak si přál Lenin i jeho rodina. Bylo nabalzamováno a vystaveno veřejnosti. Krupská proti tomu ostře protestovala. Chtěla prostý pohřb vedle Leninovy matky v Petrohradě.
Její názor nikoho nezajímal. Politbyro rozhodlo o vytvoření mauzolea. Z ateistického revolucionáře udělali novodobého svatého, jehož ostatky se staly relikvií. Fronty před mauzoleem měly nahradit procesí do kostelů. Stalin se tímto krokem pasoval do role jediného pravého vykladače Leninova odkazu.
Paradox celé situace je dokonalý. Muž, který nenáviděl kult osobnosti a vyžadoval strohost, skončil jako mumie v prosklené rakvi. Jeho mozek byl rozřezán na tisíce plátků a zkoumán ve snaze najít „zdroj geniality“. Nenašli nic než zvápenatělé tepny. Skutečným vítězem nad mrtvým tělem byl Stalin.
O osudech dalších historických osobností si můžete přečíst ZDE.
