Dnes je to přesně 36 let od chvíle, kdy v československé televizi zazněla slova o abdikaci. Gustáv Husák, symbol normalizační šedi a nehybnosti, to 9. prosince 1989 oznámil národu. Z Pražského hradu neodcházel jako mocný vládce, ale jako nemocný člověk. I v tom stavu ale zvládl svůj poslední velký politický manévr, kterým definitivně pohřbil naděje Alexandra Dubčeka na návrat.
Ten obraz si pamatuje každý, kdo tu dobu zažil. V televizi sedí starý muž s tlustými skly v brýlích a monotónním hlasem oznamuje, že jmenuje novou vládu a odstupuje. Působil klidně a vyrovnaně. Realita za zdmi Hradu však byla zcela odlišná. Husák byl v té době už fyzicky i psychicky na dně. Jeho pád nezačal v listopadu na Národní třídě. Začal mnohem dříve, v ústraní a bolestech, o kterých veřejnost neměla ani tušení.
Tragikomický konec
Rok 1989 pro něj začal katastrofálně. V únoru utrpěl další mozkovou příhodu. Jeho stav byl kritický a situace na Hradě připomínala spíše špatné drama než sídlo hlavy státu. Historik Michal Macháček popsal drsné detaily jeho zdravotního kolapsu. „Tenkrát se mu uprostřed noci udělalo špatně, tak se šel k oknu nadýchat čerstvého vzduchu. Zatočila se mu hlava, upadl. A na zemi pak ležel bezvládně několik hodin až do rána, kdy ho našli,“ uvedl Macháček pro CNN Prima NEWS.
Husák se sice z nejhoršího dostal a do úřadu se vrátil, ale už to nebyl on. Trpěl nespavostí, špatně chodil a téměř neviděl. Lékaři ho drželi při životě směsí léků, které ovlivňovaly jeho psychiku. Bral silná sedativa a náhražky opiátů. Do Moskvy v té době putovaly zprávy od československých soudruhů, že prezident trpí depresemi a apatií. Byl to jen stín obávaného politika, který v sedmdesátých letech zlomil páteř národa.
Sám voják v poli
Když v listopadu 1989 propukla revoluce, Husák zůstal na Hradě naprosto izolovaný. Odstřižený od informací, bez reálné moci. Zatímco ulice vřely, on bloudil prázdnými chodbami nebo seděl u televize. Když mu volal komunistický funkcionář Miroslav Štěpán, že se demonstranti rozcházejí, Husák mu jen cynicky odvětil, že bloumá po Hradě a dívá se na zprávy, aby věděl, co se děje.
Odmítl jakkoli zasáhnout. Nechtěl už hrát žádné divadlo. Když po něm soudruzi chtěli, aby vystoupil v televizi a situaci uklidnil, poslal je k šípku. Moc dobře věděl, že je konec. Rusové ho hodili přes palubu a domácí komunistické vedení se hroutilo samo do sebe. Husák se stáhl do ulity a čekal na nevyhnutelné. Jeho pragmatismus mu nedovolil bojovat předem prohranou bitvu.
Poslední zářez
I ve své izolaci si ale neodpustil poslední politický tah, kterým ovlivnil dějiny. Týkal se jeho nástupce. Ve hře byl Alexander Dubček, symbol pražského jara a Husákův dlouholetý rival. Husák však Dubčeka bytostně nesnášel. A tak 10. prosince, těsně před svou abdikací, jmenoval předsedou federální vlády Slováka Mariána Čalfu.
Byla to promyšlená past. Podle nepsaného pravidla federace nemohli být premiér i prezident stejné národnosti. Pokud byl premiérem Slovák Čalfa, prezidentem se musel stát Čech. Tím Husák elegantně a definitivně vyřadil Dubčeka ze hry o Hrad a otevřel cestu Václavu Havlovi. Ačkoli Havla považoval za buržoazního synka se zlatou lžičkou v puse, Dubčekova prohra mu byla milejší.
Zbytek života dožil v Bratislavě. Rakovina žaludku ho rychle a bolestivě připravovala o zbytky sil. Zemřel v listopadu 1991, pouhé dva roky po svém pádu. I jeho smrt provázely kontroverze. Zatímco církev tvrdila, že se před smrtí vyzpovídal a přijal svátost, jeho synové to rázně popřeli. Tvrdý komunista prý zůstal věrný svému přesvědčení až do posledního vydechnutí.
