Barevné televizní vysílání patří k největším technologickým revolucím 20. století. Navždy a neodvratně se tak změnil způsob, jakým diváci vnímali jakýkoli mediální obsah. I když průlom přišel až v polovině století v USA, první pokusy jsou o dekády starší. Jako první si s barvami promítání hrál už skotský inženýr John Logie Bard v červenci 1928.
Proč právě USA?
Hlavní faktory byly dva. USA byly vždy velice soustředěné na technologický vývoj prakticky bez ohledu na oblast. Po mediální stránce tu bylo vícero konkurenčních televizí, což samozřejmě podporovalo hledání inovací. První pokusy realizovala stanice CBS už v roce 1951, dle webu UpMedia byla první i v pravidelném vysílání, které nastalo o dva roky později. Dodnes lze najít seriózní i vtipné skeče přechodů tamních kanálů na barvu.
Tehdy šlo o zábavné pásmo s celebritami a reklamou, systém byl však stále mechanický. Protože postup nebyl kompatibilní s černobílou verzí televize, musela se vysílání ukončit. Respektive televizory vysílání přijímat dovedly, ovšem za cenu obrovské ztráty kvality. Už v té době ale existoval standard NTSC, který dovoloval kompatibilitu signálu obou typů.
Evropa hledá vlastní cestu
Na našem kontinentu probíhala věc citelně pomaleji. Zmíněný americký standard tu měl technické nedostatky, bylo tedy potřeba hledat jinou možnosti. Problémem bylo hlavně zkreslení při různých přenosových podmínkách. Francouzi v roce 1956 přišli se systémem SECAM, který ovšem výrazně zkresloval některé barvy.
Nejvíce se následně osvědčil německý PAL, který kombinoval výhody předchozích systémů, a to bez komplikací. V rámci Evropy tak v roce 1967 začala jako první vysílat Velká Británie, následovalo Německo, Francie, Polsko… a nakonec i Československo.
V živých barvách
První tuzemské barevné vysílání přišlo 14. února 1970, když se ve Vysokých Tatrách odehrálo mistrovství světa v alpském lyžování. Možnost barevného přenosu byla totiž podmínkou pro pořadatelství této vrcholné sportovní události. Nejednalo se ale o domácí „promítání“.
„Královnou byla barevná televize. Měli jsme tu pár typů, třeba ruské z dovozu, na které se nedalo dívat. Nebylo to vůbec nic,“ konstatuje pro Radiožurnál k situaci na „trhu“ až do roku 1989 expert na elektroniku Luboš Horčic. První vysílání proto znamenalo dovezení několika televizí z Francie a Maďarska, které byly umístěny na veřejných místech. Na vysílači Poprad Kráľova hoľa pak byl přidán speciální barevný vysílač pro normu SECAM IIIb.
Protinacistický kněz, který šel na smrt za cizího muže: Maxmilián Kolbe a jeho odkaz 74 let poté
Technika versus politika
Jak už to v minulé éře bylo se vším, i v technologii vysílání hrála roli politika strany. Pražský Výzkumný ústav rozhlasu a televize doporučoval systém PAL pro dlouhodobé testování, protože byl jednodušší a praktický. Jenže období normalizace vedlo k vnucení sovětské preference francouzského SECAMu.
Vznikla tak jedinečná kombinace – celý televizní řetězec fungoval na PALu, na vysílačích byl ale transkódován na již zmíněný SECAM IIIb. Paradoxním přínosem bylo, že přejít po revoluci už kompletně na PAL bylo vlastně pro všechny jednodušší.
Pravidelnost a luxus
Druhý program Československé televize zahájil barevnou produkci 9. května 1973, první program se přidal až o dva roky později. Ve stejnou dobu přišly na trh první televizory Tesla Color z Tesly Orava. Při průměrném platu 1 200 Kčs byla ovšem cena 12 400 Kčs naprosto astronomická. Byly tak hlavně ve firmách a na úřadech, doma se staly symbolem luxusu.
Bitva na Moravském poli změnila dějiny: Smrt rytířského krále otevřela cestu zákeřnému vítězi
Zdroje: Reflex, UpMedia, Elektrina.cz, Radiozurnal, Youtube
.jpg){kind=link}