Většina národa ho zná jako romantického zbojníka. Balada pro banditu z něj udělala ikonu a Ivan Olbracht literární legendu. Skutečnost v Koločavě měla k pohádce daleko. Nikola Šuhaj byl zběh a vrah. Jeho konec nebyl hrdinský – opili ho a ubili sekerou vlastní přátelé. Četníci si pak zásluhy přivlastnili podvodem.
Zběh a zloděj sýra
Legendu o šlechetném zbojníkovi stvořil především spisovatel Ivan Olbracht. Jeho román z roku 1933 udělal z obyčejného kriminálníka postavu, kterou komunistický režim později rád využíval k propagandě. Dělníci v Chustě dokonce nosili transparenty s heslem: „Sláva Nikolovi Šuhajovi! Šuhaj nás povede!“. Realita byla mnohem prozaičtější. Nikola se narodil 3. dubna 1898 v Koločavě a byl spíše zoufalým člověkem. K násilí ho dovedla bída a poválečný chaos na Podkarpatské Rusi.
Šuhajova dráha začala během první světové války. V roce 1917 narukoval, ale brzy zběhl a skrýval se v jeskyních kolem rodné Koločavy. Už tehdy se ukázala jeho povaha. Uherský strážník se převlékl za ženu a nesl jídlo do lesa. Šuhaje tak oklamal a přemohl. Kriminální kariéra se naplno rozjela až po vzniku Československa. První zdokumentovaný zločin z července 1920 působí až banálně. S kumpánem přepadl ovčáky a ukradl soudek brynzy. Tato krádež jídla přesně ilustruje tehdejší bídu v regionu.
I když byl dopaden, na svobodu se dostal díky úplatku. Jeho žena Eržika prý donesla četníkovi Josefu Haklovi 30 000 maďarských korun. Byly to tehdy obrovské peníze. Šuhaj se tak vykoupil a vrátil se do lesů. Následovaly mnohem závažnější činy. Četníci mu připisovali vraždu kolegy Vojtěcha Kubína nebo loupežná přepadení. Rada Huber z užhorodské správy o něm tehdy ve spise napsal, že jde o „praobyčejného zločince, stíhaného zatykačem, pohrdajícího životem, jak vlastním, tak i cizím“.
Vraždy sousedů a osudová chyba
Zlom v jeho osudu nastal v létě 1921. Nikola a jeho bratr Jura zastřelili Ivana Derbačoka a vypálili mu chalupu. Tím porušili nepsané pravidlo. Vesnická komunita do té doby zbojníky tolerovala. Škodili totiž „cizím“, tedy Židům, měšťanům nebo četníkům. Jakmile ale vztáhli ruku na místního člověka, jejich osud byl zpečetěn. Derbačokova dcera Olena navíc ve vrahovi poznala Nikolu.
Vesničané se báli msty a dalších násilností. Šuhajové se stali pro své okolí příliš nebezpečnými. Místní lidé se rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou. Četníci neměli šanci bratry v horách chytit. Místní znalost terénu a loajalita příbuzných hrály proti nim. Proto musela přijít zrada zevnitř. Kumpáni Adam Ivanič, Ivan Burkalo a Danilo Markus se rozhodli, že Šuhaje odstraní.
Brutální zrada u chleba a kořalky
Konec legendy přišel 16. srpna 1921 a postrádal jakoukoliv romantiku. Vraždili lidé, které Šuhajové považovali za přátele. Bratry vylákali do lesa pod záminkou schůzky. Všichni se posadili na louce, jedli chléb a Nikola se vyptával na novinky z vesnice. Zajímal se o četníky a vyhrožoval dalšími vraždami.
V nestřeženém okamžiku, když se Ivanič zvedal k odchodu, ťal Nikolu sekerou do hlavy. Markus následně vzal pušku a do ležícího zbojníka bez milosti vpálil čtyři rány. Stejným brutálním způsobem zlikvidovali i bratra Juru. Vrazi si pak chladnokrevně rozdělili 6 030 korun, které u mrtvých našli.
Místní četníci se rozhodli situace využít ve svůj prospěch. Velitel stanice Karel Třeska nechtěl přiznat, že obávaného banditu zlikvidovali sami vesničané. Odeslal proto nadřízeným lživý telegram. Zpráva tvrdila, že četnická hlídka použila proti vrahům střelné zbraně. Třeska a jeho muži na místě činu zinscenovali přestřelku. Stříleli do mrtvých těl, aby to vypadalo jako hrdinský zásah státní moci.
Podvod odhalen
Velitel to později obhajoval pragmaticky. Tvrdil, že „to bude pro četníky ostuda, že sami Šuhaje nechytli“. Podvod sice brzy odhalil kapitán Benko, ale pro četníky to nemělo vážné následky. Dokonce i skuteční vrazi vyvázli nakonec bez trestu a zaplatili jen soudní výlohy. Ironií osudu se Nikola Šuhaj stal nesmrtelným až díky umění. Písně Miloše Štědroně a texty Milana Uhdeho v Baladě pro banditu zlidověly. Umělecká licence ale zcela překryla krvavou realitu.
