Start raketoplánu Challenger v lednu 1986 skončil katastrofou před očima celého světa, který sledoval rozpad stroje v přímém televizním přenosu. Trvalo dlouhých pět týdnů, než sonarové systémy a potápěči lokalizovali kabinu s posádkou v hloubce 30 metrů u pobřeží Floridy. Výzkum trosek na dně Atlantiku přinesl odpovědi na otázky, které si vědci i veřejnost odmítali připustit.
Marné čekání na zázrak
Představa, že posádka Challengeru zahynula okamžitě při explozi, vzala za své v okamžiku, kdy vyšetřovatelé začali skládat střípky z mořského dna. Raketoplán se tehdy nerozpadl na prach, ale na tisíce kusů, které gravitace neúprosně stahovala k hladině. Posádka ve svých posledních chvílích prožívala vteřiny nekonečného pádu v relativně neporušeném kokpitu, který se oddělil od hořícího rezervoáru paliva a pokračoval v balistické křivce až do tvrdého nárazu na hladinu.
Těžká práce v hlubinách
Pátrací lodě amerického námořnictva pročesávaly čtverec po čtverci, než sonar zachytil v březnu 1986 silný signál u mysu Canaveral. Potápěči tehdy pracovali v kalné vodě a museli se vypořádat s ostrými hranami trosek, které kdysi tvořily špičkový stroj určený pro dobývání vesmíru. Vyzdvižení ostatků sedmi astronautů vyžadovalo maximální soustředění a vojenskou disciplínu, protože stav nalezeného kokpitu vypovídal o síle fyzikálních zákonů při dopadu na vodu.
Pravda o pádu kabiny
Analýza trosek potvrdila, že kabina narazila na hladinu rychlostí přesahující 330 kilometrů v hodině. Takový náraz znamenal okamžitou destrukci konstrukce i lidských životů uvnitř, přestože samotný prostor pro posádku zůstal během letu vzduchem z velké části celistvý. Vyšetřovatelé našli v kokpitu aktivované nouzové dýchací přístroje, což naznačovalo, že aspoň část týmu byla po rozpadu stroje při vědomí a snažila se situaci řešit.
Michael Smith a Ellison Onizuka zřejmě bojovali o život až do samotného konce, i když šance na přežití v troskách padajících z výšky 15 kilometrů prakticky neexistovala. Technici později zjistili, že k odtlakování kabiny dojít nemuselo, což jen potvrzuje teorii o plném vědomí posádky během dvouminutového pádu. Tato zjištění vnesla do celého případu mnohem realističtější a věcnější pohled na tragédii, která původně vypadala jako blesková smrt v ohnivé kouli.
Dědictví chybných rozhodnutí
Inženýři z firmy Morton Thiokol tehdy varovali před startem v ledovém počasí, ale politický tlak na dodržení termínu převážil nad opatrností. Selhání pryžového těsnění na pomocném motoru se stalo osudným pro celý program raketoplánů na dlouhé měsíce a nutilo úředníky NASA přiznat systémové chyby. Vyšetřovací komise pod vedením Williama Rogerse odhalila hluboké trhliny v komunikaci mezi vedením a technickým personálem, které vedly k ignorování fatálních rizik.
Ztráta posádky přinesla drsné vystřízlivění z optimismu, který provázel lety do vesmíru v první polovině 80. let. NASA musela kompletně přehodnotit bezpečnostní protokoly a systém rozhodování, aby se podobná situace neopakovala při dalších misích raketoplánů Discovery nebo Atlantis. Každý šroubek a každý těsnicí kroužek prošel revizí, která stála miliardy dolarů a odsunula další starty o více než dva roky.
Moderní lety do vesmíru se díky této zkušenosti soustředí na automatizované záchranné systémy, které by posádce v podobné situaci daly reálnou naději na návrat.
.jpg){kind=link}