Snaha zachránit něco před krizí může kolikrát naopak přispět k rozpadu zachraňovaného. Své o tom vědí soudruzi z konzervativního křídla Komunistické strany. Ti se v srpnu 1991 pokusili převzít moc a zastavit Michaila Gorbačova. Právě jejich akce ale urychlila rozpad celého Sovětského svazu. Jak v tom všem figuroval Boris Jelcin?
Signál Labutím jezerem
Občané SSSR si od rána 19. srpna roku 1991 byli prakticky jisti, že se děje něco mimořádného, převratného a asi i nebezpečného. Tehdejší obyvatel Sovětského svazu to poznal okamžitě. Jakmile totiž v televizi i rádiu znělo Čajkovského Labutí jezero, bylo něco špatně. Byl to zajetý signál, že jejich země prožívá cosi náročného.
„Léto jsme trávili s babičkou na vesnici. Babička odjela k bratrovi do okresního města a já jsem si zapnul televizi. Na obou dvou kanálech bylo Labutí jezero. To mě moc nebavilo, tak jsem vylezl na strom trhat švestky,“ vzpomínal v roce 2016 pro iRozhlas Moskvan Dmitrij. Lidé na venkově se však o situaci v Moskvě nedověděli ještě několik dní, vládl tedy zmatek a nejistota.
Konzervativní soudruzi
Událost známá dnes jako srpnový puč byla posledním zoufalým pokusem konzervativních komunistů zachránit SSSR. Šlo jim primárně o zvrácení probíhajících liberálních reforem Michaila Gorbačova. Problémem byla ale nulová podpora jejich snahy veřejnosti. Projevila se také tvrdá opozice Borise Jelcina, pozdějšího prvního prezidenta Ruské federace.
Komplikace a zase komplikace
Počátek 90. let zastihl Sověty ve složité situaci, respektive konfliktu snahy o otevření a současně ekonomické mizérie. Utlačovaný lid poprvé pocítil závan svobody, ekonomicky i mocensky se však celé impérium hroutilo. Centrálně plánované sovětské hospodářství selhávalo nejen v avizovaných „zázracích“, ale i základních potřebách.
Trnem v oku výše zmíněným konzervativcům se stal právě Gorbačov, který chtěl ze svazu udělat moderní demokratický stát. Jeho dohoda s ostatními republikami bloku situaci na chvíli pomohla, soudruhům to ale nestačilo. Rozhodli se ho proto odstavit a vrátit se k původnímu modelu.
Podpis smlouvy
Nová smlouva o uspořádání měla být podepsána 20. srpna 1991. Stoupenci nekompromisního marxismu se vydali za Gorbačovem na Krym, kde mu vysvětlili změnu poměrů. Skoro to připomínalo hádku ze základní školy. Buď předá moc, nebo ho zamknou v jeho chatě. Protože odmítl, strávil několik dní v domácím vězení.
Absence podpory a Jelcin
Tady se ale ukázala určitá paralela s neúspěchem hospodářství, které nebralo v potaz nabídku a poptávku. Pučisté se totiž přesunuli do Moskvy, kde oznámili směnu poměru lidu. Moc měl převzít samozvaný Státní výbor pro výjimečný stav. Jenže lidé vyšli do ulic a demonstrovali za legitimní vládu.
Do jejich čela se postavil Boris Jelcin, který před parlamentem vylezl na tank a plamenně burcoval jak lidi, tak i ozbrojené složky. „Nebuďte slepým nástrojem zločinných úmyslů dobrodruhů,“ oslovil dle Deníku i vojáky. Pučisté chtěli obsadit i parlament, jenže ouha – i vojáci se přidali k demonstraci. Bylo to poslední chvění celého sovětského impéria. Snaha o záchranu vedla ke kolapsu, po kterém se stal Jelcin prvním prezidentem Ruské federace.
.jpg){kind=link}