Josefa Vaňková byla mladá žena, manželka, budoucí maminka. V létě 1942 ji zatklo gestapo, když čekala dítě. Porodila ve vězení, pár týdnů nato ji nacisté popravili. Jejího syna se po válce podařilo najít jen díky šťastné náhodě.
Mladý pár v odboji, úkryt pro raněného lékaře
Josefa se narodila 18. března 1912 ve Dvořovicích. Když jí bylo jedenáct, zemřel jí tatínek. Maminka Anna Sekáčová pak sama vychovala čtyři děti.
Josefa se jako mladá provdala za Ludvíka Vaňka, vlastence a sokola. Byl dílovedoucí v továrně na nábytek v Bystřici u Benešova, ona úřednice. Jejich domov v Ouběnicích byl útulný, skromný, ale plný odhodlání. Během okupace se oba zapojili do sokolské odbojové skupiny Jindra. Ta pomáhala parašutistům a raněným.
Po atentátu na Reinharda Heydricha, který 27. května 1942 provedli výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš, se jejich okolí proměnilo v horkou půdu. Gestapo pátralo po všech, kdo mohli atentátníkům, jakkoliv pomáhat.
V červenci přijali Vaňkovi do svého domu MUDr. Břetislava Lyčku. Mladý lékař v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici ošetřoval poraněného Kubiše. Teď potřeboval bezpečný úkryt. U Vaňkových zůstal čtrnáct dní, tedy až do chvíle, kdy se všechno zlomilo.
Dne 21. července 1942 měl být přesunut jinam, pomoci mu měl učitel František Kotrba. Ten byl ale mezitím zatčen gestapem a během výslechu zradil. Gestapo Kotrbu donutilo, aby je k Vaňkovým zavedl.
Sebevražda ve sklepě a zatčení těhotné Josefy
Ve sklepě domu v Ouběnicích se pak oba odbojáři Kotrba i Lyčka zastřelili. Josefa Vaňková byla v tu chvíli v pátém měsíci těhotenství. Gestapo ji zatklo ihned poté, co dorazila domů. Jejího manžela Ludvíka Vaňka odvedli přímo z práce v továrně. Oba byli odvezeni do Terezína.
„Odvezli je nejdřív do Terezína, švagra pak převezli do Mauthausenu, kde ho 24. října popravili. Sestru nechali porodit, na ten porod ji přivezli do pankrácké věznice,“ vzpomínala Věra Šmejkalová, mladší sestra Josefy, pro Paměť národa.
Josefa porodila 2. listopadu 1942 syna Ludvíka. Informaci o narození dítěte rodině předala německá dozorkyně v podobě dopisu napsaného na toaletním papíře. Psala, že chlapeček má modré oči a že mu dala jméno po jeho otci. „A jestli se nevrátí, tak aby ho maminka vychovala stejně jako nás,“ stálo v dopise.
Josefa Vaňková byla 15. ledna 1943 transportována do koncentračního tábora Mauthausen. O jedenáct dní později byla popravena plynem.
Dítě s cedulkou GT 57 a hledání po válce
Po celou válku se rodina snažila zjistit, kde je malý Ludvík. Maminka Anna musela často docházet na výslechy do Petschkova paláce. „Pořád nás vyslýchali, jestli něco víme,“ uvedla Věra. Až v březnu 1945 objevila Ludvíka známá rodiny, a to náhodou v Thomayerově nemocnici. Ta tehdy sloužila jako lazaret pro německé vojáky.
Chlapec neměl žádné doklady, na krku měl jen plechovou cedulku s nápisem GT 57. Byl podvyživený, s křivýma nohama a nafouklým břichem. Nemluvil, jen rozuměl česky i německy. Do péče rodiny byl předán 11. května 1945. Vychovávala ho babička Anna, pomáhala i jeho teta Věra, která si později založila vlastní rodinu.
„Jedny Vánoce dostala dcerka kočárek a on dostal kolo. Seděli jsme kolem vánočního stromku a Ludvík najednou vyletěl do předsíně a říkal: Já nic nechci, já chci maminku. To bylo hrozný,“ řekla Věra Šmejkalová pro Paměť národa.
Dnes je Ludvík dědečkem, má tři dcery a šest vnoučat. O svém dětství s nimi ale nikdy nemluvil. Jeho rodiče byli po válce vyznamenáni in memoriam. Patřili mezi 294 lidí, kteří byli v Mauthausenu popraveni za pomoc parašutistům.
Gestapo vraždilo v říjnu a lednu po dvou minutách jednoho po druhém, celkem devět hodin v kuse. Oběťmi byli i členové rodin, včetně dětí od 14 let. Mladší děti byly internovány až do konce války, bez vysvětlení, co se stalo s jejich rodiči.
.png){kind=link}