Světový fotbal si v těchto dnech připomínal jedno z nejbolestivějších výročí své historie. Před lety se na mnichovském letišti zastavil čas pro generaci mladých talentů, kterým nikdo neřekl jinak než Busby Babes. Letoun s výpravou Manchesteru United tehdy nedokázal vzlétnout a trosky stroje pohřbily sny o evropské nadvládě i životy třiadvaceti lidí.
Osudové rozhodnutí v Mnichově
Psal se 6. únor 1958 a výprava anglického mistra se vracela z Bělehradu, kde si po remíze 3:3 s Crvenou zvezdou zajistila postup do semifinále tehdejšího Poháru mistrů evropských zemí. Kvůli omezenému doletu tehdejších strojů musel charterový let zastavit v Mnichově na doplnění paliva. Bavorsko však v tu chvíli svírala sněhová vánice a podmínky na letišti Riem byly katastrofální. Dva pokusy o vzlet piloti James Thain a Kenneth Rayment přerušili kvůli kolísavému tlaku v motorech.
Namísto noclehu v Mnichově se však posádka rozhodla pro třetí pokus. Na konci ranveje se už tvořila vrstva rozbředlého sněhu, která se stala pro stroj Airspeed Ambassador osudnou. „Tohle může být smrt, ale jsem připraven,“ měl tehdy podle svědků a spoluhráčů pronést irský záložník Billy Whelan, když se vracel do letadla. Jako by tušil, že se domů už nepodívá. Letadlo při třetím pokusu nedosáhlo potřebné rychlosti, prorazilo plot a narazilo do domu a kůlny s palivem, která okamžitě explodovala.
Harry Gregg a zázrak v troskách
Dvacet lidí zemřelo přímo na místě. V hořícím trupu se mezitím odehrávaly scény nefalšovaného hrdinství. Brankář Harry Gregg, který nejdříve nabyl vědomí s pocitem, že přišel o část lebky, začal okamžitě jednat. „Myslel jsem si, že mi vršek hlavy usekli jako u vajíčka uvařeného natvrdo,“ popsal Gregg pro britská média momenty těsně po nárazu.
Navzdory hrozbě výbuchu se do trosek vrátil a vytáhl několik přeživších. Z pekla vynesl i legendárního Bobbyho Charltona nebo těžce zraněného trenéra Matta Busbyho. Greggův čin zůstává jedním z nejsilnějších momentů lidskosti ve sportovní historii.
Duncan Edwards
Největší hvězda tehdejšího týmu a podle mnohých nejtalentovanější hráč své generace, jednadvacetiletý Duncan Edwards, neštěstí sice přežil, ale jeho boj o život v nemocnici Rechts der Isar trval patnáct dní. Edwards poslal z Mnichova své bytné telegram, ve kterém psal: „Všechny lety zrušeny, letím zítra.“ Ten zítřek už pro něj nikdy nenastal. Jeho smrt 21. února 1958 definitivně zpečetila rozsah mnichovské katastrofy. Edwards podlehl těžkým zraněním ledvin a oběhového systému.
Celkem zahynulo osm hráčů, tři funkcionáři, osm novinářů a další členové posádky a cestující. Kapitán letadla Kenneth Rayment svým zraněním podlehl o několik týdnů později. Vyšetřování později ukázalo, že hlavní příčinou nebyla chyba pilotů, ale právě vrstva sněhové břečky na konci dráhy, která letadlu nedovolila nabrat vzletovou rychlost.
Nový začátek z popela
Trvalo dlouhých deset let, než se klub z této rány vzpamatoval. Matt Busby, kterému v nemocnici dokonce udělovali poslední pomazání, se nakonec uzdravil a postavil nový tým. Ten v roce 1968, symbolicky deset let po tragédii, vyhrál vytoužený evropský pohár. V sestavě tehdy nechyběli ani ti, kteří Mnichov přežili. Jizva na duši Manchesteru United však zůstala navždy.
