Státní filmový průmysl představoval uzavřený ekosystém pohádkových odměn. Obyčejný člověk bral v polovině šedesátých let zhruba patnáct set korun hrubého a musel důsledně počítat každý výdaj. Vybraná umělecká smetánka v socialismu přesto v naprosté tichosti generovala obrovské majetky díky televizním obrazovkám i úspěchům na stříbrném plátnu.
Jiří Menzel
Úspěch na mezinárodním poli znamenal pro tuzemské tvůrce masivní finanční injekci. Režisér Menzel si za legendární snímek Ostře sledované vlaky z roku 1966 přišel na dvacet sedm tisíc korun. Průměrný plat občana Československa tehdy dosahoval pouhých tisíc čtyři sta padesát tři korun. Renomovaný tvůrce si tak za jediné dílo na konto připsal výdělek odpovídající téměř dvouleté tvrdé práci běžného zaměstnance v průmyslu.
Brzké vystřízlivění
Samotní herci z tohoto oscarového hitu obdrželi diametrálně odlišné částky. Václav Neckář v roli roztouženého eléva Miloše Hrmy zinkasoval devět tisíc korun. Zpěvačka Naďa Urbánková jako půvabná Viktoria Freie dostala sumu čtyř set padesáti korun.
Propastné mzdové rozdíly panovaly také na place dalšího slavného hitu Lásky jedné plavovlásky. Představitelka hlavní role Hana Brejchová odešla s pěti tisíci korunami. Režisér Miloš Forman si za tentýž film odnesl Státní cenu Klementa Gottwalda a součástí tohoto ocenění byla i prémie dvacet tisíc korun. Tvůrce sice veřejně označoval přijetí medaile za trapnou záležitost, peníze si ovšem zcela pragmaticky ponechal.
Zlaté časy normalizace
V sedmdesátých a osmdesátých letech nabrala lukrativní spirála ještě mnohem vyšší obrátky. Filmoví pracovníci si budovali statisícové roční příjmy díky ohromnému rozmachu oblíbených seriálů. Jiří Krampol vzal epizodní roli v kontroverzním Třiceti případech majora Zemana a díl mu vynesl čtyři tisíce korun. V roce 1974 to znamenalo solidní peníze vysoko nad hranicí běžného průměru. Herečka Jana Šulcová o osm let později excelovala v komedii S tebou mě baví svět a vyinkasovala necelých čtrnáct tisíc.
Jiří Sovák
Tento mimořádně oblíbený bard proměnil svůj talent ve spolehlivě fungující továrnu na peníze. Za účinkování ve veleúspěšném seriálu Chalupáři herec zinkasoval na svou dobu nevídaných sedmdesát tisíc korun. Během stejného roku si navíc odskočil natočit mezinárodní koprodukční projekt Cirkus v cirkuse za dalších dvacet tisíc. V polovině sedmdesátých let si úspěšní tvůrci mohli za podobné obnosy snadno pořídit luxusní rekreační nemovitost nebo hned několik zbrusu nových osobních automobilů.
Hned o rok později slavný herec exceloval v nadčasové klasice Marečku, podejte mi pero a opět inkasoval fantastických čtyřicet tisíc korun. Ve stejném období bral běžný pracující zhruba dva tisíce tři sta korun měsíčně.
Finanční úspěch velkých projektů přirozeně prosakoval i k hercům ve vedlejších rolích. Herečka Luba Skořepová propůjčila v Chalupářích tvář živelné Arance a vzápětí vyrazila na velký nákup. „Kolik to přesně bylo, už si nepamatuju, ale koupila jsem si za to trabanta, který mi vřele doporučil kolega Pepík Kemr,“ uvedla před lety pro portál CNN.
Tvrdá dřina na estrádách
Králem bezkonkurenčního nasazení a maximálního zpeněžení vlastní popularity se stal Vladimír Menšík. Charismatický rodák z Moravy vsadil na absolutní vytížení a neustálé cestování za diváky. Oficiální sazba pro národního umělce činila úctyhodných třináct set korun za jedno večerní vystoupení.
Menšík vytrvale objížděl vyprodané kulturní domy a spolehlivě zvládal odehrát třicet štací za jediný měsíc. Tato neskutečná porce živých produkcí mu generovala pravidelný měsíční zisk kolem čtyřiceti tisíc korun. Paradoxně přitom v roce 1968 za natáčení legendárních Hříšných lidí města pražského pobíral pouhé tři stovky za den.
Právě tato srovnávací čísla naplno ilustrují fascinující fungování tehdejšího systému. Filmové gáže často podléhaly zkostnatělým byrokratickým tabulkám, naopak živá setkání s nadšeným publikem poskytovala pracovitým osobnostem přímou cestu k opravdovému bohatství a maximální nezávislosti.
