Je to přesně pětatřicet let, co se v zaplněném sále pražského magistrátu tísnili novináři z celého světa, vzduch houstl očekáváním a strachem z neznámého. 26. ledna 1991 totiž odstartovala malá privatizace, proces, který měl z šedivých socialistických prodejen udělat fungující kapitalistický byznys. První odvážlivci tehdy sázeli miliony, které neměli, na budoucnost, o níž nikdo nic nevěděl.
Byla to doba šustivých fialových sak, divokých úvěrů a naděje, že se Československo konečně svobodně nadechne. Ministr Tomáš Ježek, duchovní otec celého projektu, tehdy musel krotit vášně. Lidé se totiž báli, že jim pod rukama zmizí obchody s rohlíky a nahradí je pochybné podniky. „Bojovali jsme s veřejným míněním. Lidé se báli, že z těch privatizovaných provozoven udělají noví majitelé se* shopy,“ vzpomínal později pro Seznam Zprávy Roman Češka, který u zrodu privatizace stál.
Realita toho lednového dne byla pro mnohé šokem. Vyvolávací ceny letěly vzhůru s takovou rychlostí, že i zkušení ekonomové jen nevěřícně kroutili hlavou. Průměrná cena se v aukcích šplhala o padesát až šedesát procent výše, než stát původně odhadoval. Kdo chtěl podnikat, musel riskovat všechno.
Kouzelný dědeček s igelitkou
Do historie se onoho dne zapsala také Anna Wertheimová. Vedoucí samoobsluhy na Zbraslavi se stala vůbec prvním člověkem, který v malé privatizaci uspěl. Původně přitom neměla ani na vstupní jistinu. Její příběh zní dnes jako z laciného románu, přesto je pravdivý. Když už se loučila s myšlenkou na vlastní obchod, objevil se v prodejně starší pán.
„Jděte do toho! Vy na to máte!“, řekl jí tehdy muž, který následně z igelitky vysázel sto tisíc korun na stůl. Půjčil jí bez smlouvy, jen na dobré slovo.
Aukce samotná byla nervy drásající bitva. Cena zbraslavské samoobsluhy vylétla z milionu na 2,35 milionu korun. Úvěry v té době nebyly levnou záležitostí, úroky ve spořitelně dosahovaly drtivých devatenácti procent. Wertheimová to však riskla. Dodnes má v kanceláři schované licitátorské kladívko, které jí po aukci věnoval sám Tomáš Ježek. Její rodina obchod provozuje i po více než třech dekádách, což je v dravém světě nadnárodních řetězců malý zázrak.
Dražba s časovanou bombou
Většina dražitelů přitom vstupovala na minové pole. V malé privatizaci se totiž často neprodávaly samotné domy, ale pouze právo nájmu, a to mnohdy jen na dva roky. Budovy samotné mířily do restitucí původním majitelům. Vydražitelé tak získali obchod a zásoby, ale nad hlavou jim visel Damoklův meč v podobě budoucích sporů s restitucenty, kteří mohli nájemné vyšponovat do likvidačních výšin.
Pivní sen za desítky milionů
V malé privatizaci se však rodili i budoucí velikáni českého průmyslu. Stanislav Bernard se svými společníky tehdy vsadil na zchátralý humpolecký pivovar. Šli do dražby proti zájemcům, kteří měli v kapsách peníze z pochybných kšeftů, a přeplatili je. Cena byla astronomická.
„Zůstatková cena byla 9,5 milionu korun a my to vydražili za 45 milionů, k tomu jsme ještě kupovali zásoby za 7,5 milionu,“ popsal tvrdé začátky pro Seznam Zprávy Bernard.
Zadlužil se až po uši, peníze sháněl, kde se dalo. Pivovar byl technologicky na dně, pivo se nedalo pít a konkurence byla nelítostná. Bernardův příběh je jedním z těch, které skončily happy endem. Mnoho jiných takové štěstí nemělo. Řada vítězů aukcí precenila své síly, zničily je vysoké splátky úvěrů nebo prostý fakt, že neuměli podnikat v tržním prostředí.
Když nikdo nezvedl ruku
Ne o každou prodejnu se však strhla bitva. Existovaly i takzvané holandské dražby, při nichž licitátor cenu nezvyšoval, ale naopak snižoval. Pokud o zdevastovanou provozovnu nikdo nestál, mohla její cena spadnout až na dvacet procent původního odhadu. Právě zde často číhali spekulanti, kteří vyčkávali na poslední chvíli, aby získali majetek za zlomek hodnoty.
Veksláci a špinavé peníze
Malá privatizace měla i svou odvrácenou tvář. Aukční síně neplnili jen nadšení pekaři a zelináři. Do hry vstupovali lidé, kteří zbohatli za socialismu na prodeji bonů, elektroniky nebo valut. Pro ně to byla ideální pračka peněz. Stát sice tušil, že kapitál některých dražitelů není křišťálově čistý, ale v zájmu rychlosti transformace přivřel oči.
„Nebyly to klasicky špinavé peníze, ale byly to peníze, které nebyly vydělány poctivě,“ přiznal v minulosti Tomáš Ježek.
Hlavní postavou této temné strany se stal František Mrázek. Invalidní důchodce s kontakty na podsvětí i politiky skoupil v malé privatizaci hotely a restaurace za miliony. Systém umožňoval, aby se majetek státu přesunul do rukou těch, kteří měli hotovost, bez ohledu na její původ.
Byla to daň za rychlost. Stát se zbavil pětadvaceti tisíc provozoven a získal přes třicet miliard korun. Tyto peníze vláda nesměla „projíst“ v běžném rozpočtu. Část z nich později zaplatila odstraňování škod po ničivých povodních v roce 1997, další miliardy spolkla infrastruktura kolem dnešní O2 areny nebo opravy zchátralých škol.
Změnilo to tvář českých měst. Z šedivých ulic zmizely prázdné výlohy a nápisy „Inventura“. Malá privatizace byla brutální školou kapitalismu. Jedni v ní našli životní šanci, druzí přišli o iluze i úspory.
