Diváci si v sobotu večer na obrazovkách TV Nova připomenou jednu z nejlepších českých komedií všech dob. Snímek Vesničko má středisková přitom původně vůbec neměl vzniknout a za jeho zrodem stojí obyčejný administrativní šlendrián. Zdeněk Svěrák musel námět vymyslet přes noc, aby nemusel vracet peníze, které mu omylem vyplatili dvakrát. Samotné natáčení pak provázely nebezpečné nehody, hladovění hlavní hvězdy i boj o obsazení Mariána Labudy.
Účetní chyba
Kdyby v účtárně na Barrandově v polovině osmdesátých let pracovali pečlivěji, česká kinematografie by přišla o svůj klenot. Zdeněk Svěrák totiž tehdy zjistil, že mu omylem dvakrát proplatili námět k filmu Na samotě u lesa. Vedení studia bylo nekompromisní. Buď peníze vrátí, nebo do druhého dne dodá námět na nový film. Svěrák zvolil druhou možnost a narychlo sepsal příběh, který se původně jmenoval Chalupa a později Plachťák. Přestože základní kostru příběhu vytvořil za jedinou noc, na finální verzi scénáře si diváci museli počkat celých šest let. Režie se nakonec ujal Jiří Menzel, který dokázal z textu vytěžit maximum, i když se musel potýkat s absurdními socialistickými tabulkami.
Režisér později popsal, jak tehdejší systém paradoxně trestal úspěch. „Problém ředitelům nastal, když Vesnička získala skoro čtyři a půl milionu diváků. Podle těch tabulek by nám měli vyplatit tolik, že by nic nezbylo na další filmy. Rozhodli se moudře. Nedali nám nic,“ uvedl Jiří Menzel ve svých vzpomínkách.
Maďarský Laurel a slovenský Hardy
Dnes si v roli řidiče Pávka nedokážeme představit nikoho jiného než Mariána Labudu, ale v době příprav filmu byla situace zcela jiná. Štáb i Zdeněk Svěrák byli proti jeho obsazení. Labudu měli zafixovaného jako baviče z estrád a pro roli rázného vesnického šoféra si představovali urostlého chlapa, ideálně Petra Nárožného. Jiří Menzel si však slovenského herce tvrdohlavě prosadil. Chemie mezi ním a Jánosem Bánem, který ztvárnil zaostalého Otíka, zafungovala okamžitě. Americká kritika je po premiéře v USA dokonce označila za Laurela a Hardyho východní Evropy.
Představitel Otíka to však během natáčení neměl jednoduché. Neuměl česky a ve scénáři rozuměl jen dvěma slovům: rohlík a pivo. V restauracích si proto nedokázal objednat nic jiného a celou dobu se živil prakticky jen tímto pečivem. Pro roli navíc obětoval i svůj vzhled. Aby docílil specifického výrazu, nechal si v Maďarsku na vlastní náklady vyrobit speciální zubní protézu. „Když zjistili, že jedu na předávání Oscarů, ihned mi předali cenu, která byla jakýmsi předstupněm ceny Kossuth, což je v Maďarsku pro herce nejvýznamnější ocenění. Tehdejší vládnoucí garnitura totiž nechtěla, abych byl oceněný v Americe dříve než v Maďarsku,“ prohlásil János Bán v jednom z rozhovorů.
Marián Labuda na spolupráci s maďarským kolegou vzpomínal s úsměvem, i když komunikace na place vázla. „Musím Jánose pochválit, protože udělal pokroky. Když jsme natáčeli Vesničku, neuměl slovensky téměř ani slovo a byl vyplašený téměř u každé scény, protože ničemu nerozuměl. Stále volal na tlumočnici, aby mu přišla překládat,“ popsal Labuda po letech setkání na festivalu.
Popáleniny a strach z řízení
Natáčení se neobešlo bez bolestivých zranění. Scéna, kdy se rostlináři Jaromírovi v kapse vznítí krabička zápalek, měla být původně dílem profesionálních pyrotechniků. Ti však museli náhle odjet k jinému filmu. Štáb se rozhodl improvizovat. Výsledkem byly zničené kalhoty herce Oldřicha Vlacha a ošklivá popálenina na stehně od rozžhavené azbestové dečky, která ho měla chránit.
Vesničko má středisková drží i jeden unikátní rodinný rekord. Je to jediný film, kde se potkaly tři generace rodu Hrušínských. Rudolf Hrušínský nejstarší ztvárnil doktora Skružného, jeho syn si zahrál traktoristu Drápalíka a patnáctiletý vnuk Rudolf Hrušínský nejmladší se mihnul v roli mladíka čekajícího na televizi. Pro legendárního představitele doktora Skružného však byla role noční můrou z jiného důvodu. Musel řídit auto. Rudolf Hrušínský přitom za volant nesedl téměř třicet let a ve skutečném životě se řízení vyhýbal. Jeho jízda „od krajnice ke krajnici“ tak možná nebyla jen hraná.
Osudové výměny a temná minulost
Filmoví fanoušci si dnes už jen těžko dokážou představit v roli drbny Hrabětové někoho jiného než Miladu Ježkovou. Původně však tuto postavu hrála Stella Zázvorková. S legendární herečkou se dokonce natočilo několik scén, ale kvůli zdržení a nutnosti přetáček už v druhém termínu neměla čas. Filmaři tak museli narychlo hledat náhradu a všechny záběry natočit znovu.
Mnohem mrazivější podtext má obsazení Jiřího Schmitzera do role příslušníka VB. Ve filmu vyšetřuje nehodu žárlivého Turka, který řídil pod vlivem alkoholu. Realita byla přitom krutě ironická. Sám Schmitzer totiž v roce 1976 způsobil pod vlivem alkoholu tragickou dopravní nehodu, při které zemřel člověk, a strávil rok a půl ve vězení. Režisér Jiří Menzel se tak nebál do komedie vložit moment, který pro herce musel být mimořádně citlivý.
Pivo ze sedmého schodu a neexistující krematorium
Hláška doktora Skružného o tom, že má dotyčný jet do Pelhřimova, aby věděl, do čeho jde, zlidověla. Mělo to však jeden háček. V Pelhřimově žádné krematorium nebylo. Místní byli po letech tak unavení z dotazů turistů, že se rozhodli z recese postavit maketu, kterou pak při slavnosti zapálili. Oheň se jim ale vymkl kontrole a museli zasahovat skuteční hasiči.
Své reálné kořeny má i slavné chlazení piva na sedmém schodu. Tento „vynález“ nepochází od nikoho jiného než od tatínka Zdeňka Svěráka, který takto doma skutečně skladoval lahve. Filmová realita však byla prozaičtější. Dveře, za kterými měl být chladný sklep, ve skutečnosti vedly do obyčejné garáže majitelky domu. Stejně tak předobraz Otíka našel scenárista v reálném životě. Inspiroval ho závozník, který mu na chatu přivezl písek a celou dobu mlčky šťoural klacíkem do hromady, zatímco řidič vysvětloval, že s ním není žádná řeč.
Film můžete sledovat v sobotu 27. 12. ve 20:20 na TV Nova. Repríza poběží na Silvestra 31. 12. v 15:55 na stejném kanálu.
