Františka Plamínková se nebála vmést do tváře pravdu ani Adolfu Hitlerovi, přestože musela tušit, jak vysokou cenu za svou odvahu zaplatí. Od narození této senátorky a bojovnice za ženská práva dnes uplynulo 151 let, ale její osud stále fascinuje svou přímočarostí a absolutní absencí strachu. V kritických chvílích, kdy jiní uhýbali nebo mlčeli, ona stála pevně na svých zásadách, což ji nakonec stálo život na kobyliské střelnici.
Životní dilema a oběť
Rakousko-uherská byrokracie nutila učitelky do ponižující volby mezi manželstvím a katedrou, což Plamínkovou postavilo před zásadní životní rozhodnutí. Místo pohodlného života a založení rodiny s lékařem Vilémem dala přednost boji za práva ostatních, čímž sice ztratila osobní štěstí, ale česká politika získala jednu z nejvýraznějších postav.
Tento ústupek v soukromí se stal motorem její celoživotní snahy o změnu nespravedlivých zákonů. Plamínková věděla, že systém potřebuje radikální řez, a nehodlala čekat, až se poměry změní samy od sebe.
Konec ponižujícího celibátu
Její neústupnost slavila úspěch v roce 1919, kdy po vzniku republiky prosadila zrušení nuceného celibátu učitelek. Ženy díky ní získaly možnost volby, kterou ona sama musela obětovat, a přestaly stát před krutým rozhodováním mezi profesí a mateřstvím.
„Moderní ženské hnutí vším úsilím musí se zasadit o upravení poměrů sociálních tak, aby žena mohla spojit mateřství se svojí výdělečnou prací,“ prohlásila později.
Otevřený střet s diktátorem
V době mnichovské krize, kdy se evropští diplomaté snažili Hitlera uchlácholit ústupky, zvolila Plamínková zcela opačný přístup. V září 1938 napsala německému kancléři otevřený dopis, ve kterém ho bez diplomatických kliček obvinila ze lží o Československu a prezidentu Benešovi.
Její slova byla na tehdejší dobu neuvěřitelně odvážná. „Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost Vám, pane kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí,“ cituje text dopisu server iROZHLAS. Plamínková tímto gestem ukázala, že se nenechá zastrašit ani vojenskou přesilou sousední velmoci.
Odmítnutí záchrany
Gestapo si pro ni přišlo hned v březnu 1939, a ačkoliv ji po šesti týdnech propustili, nebezpečí zatčení nad ní viselo dál. Přátelé jí opakovaně nabízeli pomoc s emigrací do Skandinávie, kde měla díky své práci silné vazby, ale ona všechny plány na útěk rezolutně odmítla.
Byla přesvědčená, že v těžkých časech musí zůstat se svým národem. „Odpověděla, že tady je její vlast a její místo,“ popsala její pevný postoj historička Jana Uhrová. Plamínková zůstala v Praze s plným vědomím rizika, kterému se vystavuje.
Smrt v Kobylisích
Atentát na Reinharda Heydricha spustil vlnu represí, která ji semlela mezi prvními. Nacisté ji znovu zatkli, věznili v Terezíně a následně na Pankráci, kde si i v cele smrti zachovala svou pověstnou důstojnost a morální sílu.
Své spoluvězeňkyni předala poselství, které přesně vystihuje její charakter. „Víš, děvče, člověk musí stát za svými slovy, ono není jen tak řečnit, ale hlavní jest, když přijde zlá doba, nic nezapřít a neskrývat se,“ řekla Plamínková.
Poprava v Kobylisích ukončila její život 30. června 1942. Těsně před smrtí ještě stihla vzkázat světu, jakým způsobem s ní nacisté naložili. „Tentokrát mně popraví. Vyřiď všem, že jsem byla popravena bez výslechu a soudu!“ řekla na rozloučenou.
O osudech dalších osobností si můžete přečíst ZDE.
