Lidem rozdávali smích, ale sami prožívali chvíle čiré hrůzy. Přesně před 87 lety, 9. ledna 1939, opustili Jan Werich, Jiří Voskovec a Jaroslav Ježek svou vlast. Jednalo se o zoufalý útěk před nacistickým lágrem, který se podařil jen díky shodě náhod a odvaze jednoho letce. Legendární trojice tehdy netušila, že se v původní sestavě už nikdy nesejde.
Osel, stín a tajná schůzka s Rusy
Konec Osvobozeného divadla nepřišel ze dne na den, ale smyčka se utahovala měsíce. Už v listopadu 1938 Zemský úřad odebral divadlu koncesi a zakázal činnost. Důvod byl jasný. Humor V+W byl tvrdou politickou satirou, která ležela v žaludku nacistickému Německu. Ve hře Osel a stín dokonce propůjčili hlas Adolfa Hitlera oslovi, což vyvolávalo v hledišti bouřlivé reakce nacistických sympatizantů.
Atmosféra v pomnichovské republice houstla. Zatímco Voskovec už byl tou dobou v Paříži, Werich zůstával v ohrožení v Čechách. Zoufalství situace dokládá i méně známá historická epizoda z 6. ledna 1939. Werich se tehdy sešel se sovětským velvyslancem Alexandrovským. O čem spolu čtyři hodiny mluvili, zůstalo tajemstvím, ale předpokládá se, že herec sondoval možnosti tranzitu nebo azylu v SSSR pro sebe a Ježka.
Pilot, který „neslyšel“ rozkaz
Osudové datum připadlo na 9. ledna 1939. Byla to hra o čas. Werich dostal varování, že pokud nezmizí do tohoto data, úřady mu zabaví pas. Jenže počasí bylo proti. Hustá mlha a sníh držely letadla na zemi. Situace vypadala beznadějně. Let do Curychu dostal už ve vzduchu pokyn k návratu a přistání na nejbližším letišti kvůli špatným povětrnostním podmínkám.
V tu chvíli zasáhl Werich. Přímo v kabině vysvětlil pilotovi, že návrat pro ně znamená rozsudek smrti. Pilot se zachoval jako hrdina. Hlášení z věže ignoroval, dělal, že ho neslyšel, a pokračoval v letu směrem na svobodu. Díky tomu se Werich s Ježkem dostali do Paříže a následně celá trojice i s Voskovcem zamířila na palubě parníku Aquitania do New Yorku.
Bída na Manhattanu a smrt v exilu
Pokud si někdo představuje emigraci slavných umělců jako luxusní dovolenou, je na omylu. V Americe začínali od nuly. Producent Paul Kohner jim sice zajistil smlouvy, ty ale byly fiktivní jen proto, aby získali víza. Skutečnou práci neměli. Voskovec později vzpomínal, jak v nevytopeném bytě přežívali zimu v „plné polní“, kdy na sebe navlékli veškeré oblečení, které měli.
Nejhůře nesl odloučení od domova Jaroslav Ježek. Geniální skladatel, bez kterého by Osvobozené divadlo nebylo tím, čím bylo, v cizím prostředí chřadl. Živil se jako učitel hudby pro děti českých emigrantů, ale jeho zdraví nevydrželo. Zemřel v New Yorku 1. ledna 1942, tři roky po útěku z vlasti. Domů se už nikdy nepodíval.
Návrat do pasti a Socha svobody zezadu
Po válce se cesty zbylých dvou protagonistů rozešly. Jan Werich se vrátil do Československa už v roce 1945, Jiří Voskovec dorazil o rok později, spíše z loajality k příteli než z touhy žít v poválečné realitě. Iluze o svobodě jim vzal komunistický převrat. Předválečný teoretik Karel Teige tehdy Voskovce přivítal větou: „Tohle je konec, Voskovče, proč ses vracel?“.
Voskovec pochopil, že v nové totalitě žít nemůže. V roce 1948 emigroval podruhé, tentokrát definitivně. Americký sen se ale změnil v noční můru. Kvůli podezření z levicové minulosti strávil téměř rok internován na Ellis Islandu. Ironií osudu se na symbol americké svobody díval jen přes mříže. Později to glosoval svým typickým humorem: „Soše svobody jsem se rok díval z vězení na zadek, a proto už ji nikdy nechci vidět!“
Když o jeho věznění později vznikla televizní inscenace, Voskovec v ní hrál sám sebe. K celé absurdní situaci řekl jen: „Producent za ni dostal cenu. Já ne. Mně se to jenom stalo…“. Dvojice V+W tak zůstala rozdělena železnou oponou až do Werichovy smrti, spojena jen dopisy a vzpomínkami na dobu, kdy jejich humor děsil i diktátory.
O osudech dalších osobností si můžete přečíst ZDE.
