Lída Baarová si v roce 1937 nechala na pražské Hanspaulce postavit dům, který měl zhmotnit její slávu i tehdejší astronomické příjmy. Bílá funkcionalistická vila od architekta Ladislava Žáka v Neherovské ulici ovšem místo klidného útočiště nabídla své majitelce a jejím blízkým sled tragických událostí. Po roce 1945 se tato adresa proměnila v místo, kde se ambice střetly s realitou poválečného zúčtování a rodinného rozvratu.
Funkcionalismus na kopci
Bílá fasáda vily v Neherovské 8 vyčnívala nad okolní zástavbu jako sebevědomý manifest moderny. Architekt Ladislav Žák navrhl pro Lídu Baarovou a jejího otce Karla Babku dvojdům, který využíval nejpokrokovější postupy včetně pásových oken a střešních teras. Herečka za pozemek a stavbu zaplatila přes milion korun, což v předválečném Československu znamenalo závratné jmění. Interiéry voněly drahým dřevem a výhled na Prahu z horní paluby budovy připomínal kapitánský můstek zaoceánského parníku, což majitelce dodávalo punc evropské hvězdy.
Smrt při výslechu
Rodinný marasmus odstartoval krátce po osvobození, kdy se nad klanem Babkových stáhla mračna kvůli hereččině poměru s Josephem Goebbelsem. Ludmila Babková čelila v říjnu 1945 intenzivním výslechům ohledně aktivit své dcery v nacistickém Německu. Během jednoho z těchto sezení její srdce nevydrželo nátlak vyšetřovatelů a vypovědělo službu přímo v budově policejního ředitelství. Smrt matky předznamenala konec veškerých nadějí na klidný život v luxusních kulisách hanspaulského kopce.
Skok do prázdna
Nejtěžší ránu zasadila domu i rodině mladší sestra Zorka Janů, talentovaná umělkyně s křehkou psychickou konstitucí. Poté, co jí kolegové z divadla zakázali vstup na jeviště a společnost ji vyvrhla kvůli činům její sestry, propadla hluboké apatii. V březnu 1946 se Zorka Janů rozhodla ukončit své trápení skokem z horní terasy vily přímo na betonovou dlažbu dvora. V té době už byla v domě uvězněna ve vlastním smutku a nenávisti okolí, které rodině neodpustilo válečné excesy.
Otec Karel Babka, který se v té době zotavoval z amputace nohy vynucené těžkou cukrovkou a neustálou nervovou zátěží, našel své dítě bez známek života. Stres spojený s vyšetřováním a ztrátou nejbližších se podepsaly na jeho zdraví natolik, že z kdysi vitálního magistrátního úředníka zbyla jen stínem bloudící postava. Dům se stal vězením, kde se ozvěny tragédií odrážely od chladných funkcionalistických stěn. Absence základní rodinné soudržnosti urychlila pád celého impéria, které Lída Baarová budovala s takovou vervou.
Pachuť poválečné viny
Karel Babka přišel o rodinné sídlo při konfiskaci v roce 1948, kdy se moci chopili komunisté a majetek označený za výsledek kolaborace znárodnili. Lída Baarová pobývala v té době v emigraci a sledovala z dálky, jak se její vysněný palác mění v úřadovnu a později v rozdělené bytové jednotky. Vila na Hanspaulce ztratila svůj původní lesk, původní nábytek i cenné umělecké sbírky zmizely v propadlišti dějin nebo v rukou nových prominentů režimu.
Architektonická hodnota stavby sice zůstala zachována, ale její aura byla nadobro poškozena neštěstím. Místní obyvatelé se po desetiletí domu vyhýbali a vyprávěli si historky o prokletí, které postihne každého, kdo se pokusí na slávě Baarové parazitovat. I když se po roce 1989 dům dočkal rekonstrukce a nového majitele, jeho historie zůstává pevně spjata s tragickým koncem jedné z nejfotografovanějších tváří první republiky. Vila stojí jako mramorový náhrobek ambicí, které převýšily morální limity tehdejší společnosti.
