Na první pohled to vypadalo, že si jen odskočili. Lampy byly vyčištěné, v kuchyni vše na svém místě, jen postele zůstaly neustlané. Jenže na ostrově Eilean Mòr nebyla ani noha. Tři zkušení strážci majáku se doslova vypařili. Zmizení posádky na Flannanských ostrovech zůstává i po více než sto letech jedním z nejděsivějších příběhů námořní historie, a to i bez přimýšlených legend.
Psal se prosinec 1900. K souostroví Flannan Isles v drsných vodách severního Skotska se blížila zásobovací loď Hesperus. Kapitán James Harvey očekával rutinní předání zásob a střídání stráží. Už z dálky si ale všiml něčeho neobvyklého. Na stožáru nevlála žádná vlajka. Nikdo nevyšel na molo, aby loď uvítal. Signální raketa, kterou z lodi vypálili, zůstala bez odpovědi.
Kapitán Harvey měl špatné tušení. Vyslal na břeh střídajícího strážce Josepha Moora. Ten později popsal tísnivé ticho, které na ostrově panovalo. Brána do komplexu majáku byla zavřená. Hodiny na stěně se zastavily. Vše působilo dojmem, jako by život na ostrově skončil v jediném okamžiku.
Záhada třetího kabátu
James Ducat, Thomas Marshall a Donald MacArthur. To byla jména tří mužů, kteří měli maják obsluhovat. Všichni platili za zkušené a psychicky odolné námořníky. O to podivnější byl nález uvnitř obytných prostor. Kuchyň byla uklizená, nádobí umyté.
Největší otazník však visel v předsíni. Dvě sady nepromokavého oblečení (tzv. oilskins) chyběly, ale třetí sada, patřící Donaldu MacArthurovi, visela stále na věšáku.
To byl klíčový a znepokojivý detail. Podle přísných předpisů nesměl maják zůstat nikdy zcela bez dozoru. Pokud by šli ven řešit problém dva muži, třetí měl zůstat uvnitř. A pokud by už musel vyběhnout ven do prosincového počasí v severním Atlantiku, těžko by si nevzal kabát. Přesto na ostrově nikdo nebyl. Třetí muž musel maják opustit v náhlém rozrušení, nalehko, přímo do mrazu.
Stopy po monstrózní síle
Pátrací skupina nenašla žádná těla, ale na západním vyloďovacím molu objevili něco, co jim vyrazilo dech. Scéna vypadala, jako by ji zasáhla exploze.
Železné zábradlí bylo zkroucené jako papír. Těžký železniční pražec byl vyrván z betonu. Obrovský balvan, vážící přes tunu, byl posunutý o několik metrů. A to vše se nacházelo více než 30 metrů nad hladinou moře. Aby voda dokázala napáchat takovou škodu v této výšce, muselo jít o sílu, která se vymykala běžným bouřím.
Oficiální záznamy z logbooku končily 15. prosince. Poznámky byly strohé a věcné – zmiňovaly opravy a údržbu. Žádné báchorky o pláči a modlitbách, které si později vymyslel tisk, v nich nebyly. O to děsivější však byla realita: poslední záznam byl proveden v 9:00 ráno. K tragédii tedy došlo za denního světla.
Co se skutečně stalo?
Oficiální vyšetřování, které vedl superintendant Robert Muirhead, došlo k závěru, že muže smetla nečekaná obří vlna.
„Jsem toho názoru, že muži sešli dolů k západnímu molu, aby zajistili vybavení před blížící se bouří,“ napsal Muirhead ve své zprávě. Teorie zní, že Ducata a Marshalla zasáhla vlna. Třetí muž, MacArthur, to zřejmě viděl z majáku, a v šoku vyběhl ven v košili, aby jim pomohl – jen aby ho smetla další vlna.
Tato verze je nejpravděpodobnější, ale stále má trhliny. Proč by zkušení muži šli na molo v době, kdy to bylo evidentně nebezpečné? A proč by třetí muž porušil základní pravidlo a nechal maják opuštěný? Dveře i branka byly navíc zavřené.
Moře v okolí Flannan Isles svá tajemství nevydává. Těla se nikdy nenašla. Zůstal jen prázdný maják a zastavené hodiny.
